Mistr Jan Hus

^*asi 1370 Husinec – ^†6. 7. 1415 Kostnice (dnešní Německo)

Jan Hus přišel roku 1390 do Prahy studovat na univerzitu, o šest let později se zde stal mistrem svobodných umění. V letech 1401–1402 byl zvolen děkanem artistické fakulty a v letech 1409–1410 vykonával funkci rektora univerzity. Seznámil se zde se spisy oxfordského profesora Johna Wycliffa, jehož ideje o nemajetné církvi, omezení vlivu papeže a užití Bible jako jediného pramene víry na něj silně zapůsobily. Kromě činnosti na univerzitě zahájil také kariéru duchovního, v roce 1400 byl vysvěcen na kněze a od roku 1402 působil jako správce Betlémské kaple na Starém Městě pražském.

Ve svých kázáních kritizoval mravní úpadek církve a požadoval její hlubokou reformu. Přestože byl za své názory církví od roku 1408 kritizován, dlouho se těšil ochraně krále Václava IV., než si jej v roce 1412 popudil tažením proti prodeji odpustků. Poté byl Hus nucen uchýlit se na venkov pod záštitu svých příznivců z řad šlechty. V této době napsal většinu svých spisů a přiklonil se k názoru, že z Bible mohou veřejně kázat i laikové, kteří nemají požehnání církve. V roce 1414 byl předvolán na kostnický koncil, na kterém měl obhájit své názory. Římský král Zikmund Lucemburský mu zajistil bezpečnou cestu do Kostnice, neměl však pravomoc uchránit jej před samotným koncilem. Hus byl nakonec uvězněn a obviněn z kacířství. Navzdory nátlaku koncilu své učení neodvolal a 6. 7. 1415 byl jako kacíř upálen (tento den je dnes českým státním svátkem). Husova smrt vzbudila mezi jeho stoupenci v Čechách silný odpor a přispěla k vyostření náboženských sporů, které vedlo až k vypuknutí husitské revoluce.

Husovo literární dílo je součástí dějin teologie, ale zasahuje také do dějin církevních, politických, sociálních i obecně kulturních. Jeho styl směřuje k jednoduchosti, názornosti, snadné srozumitelnosti. Hus je v prvé řadě náboženský myslitel a reformátor, nikoli spisovatel. Jeho prvními spisy jsou latinské výklady určené pro přednášky na univerzitě, slavnostní disputace, promoční a rektorské promluvy, latinská kázání na kněžských synodách a latinské přípravy k českým kázáním v Betlémské kapli. Svá nejznámější díla napsal v nedobrovolném ústraní. Tehdy vznikl – kromě dlouhé řady jiných prací, latinských i českých – jeho nejvýznamnější teologický spis De ecclesia (O církvi /1413/); v této době dokončil též české výklady (1412) hlavních křesťanských modliteb (Věřím v Boha, Desatera a Otčenáše) a napsal jedno ze svých nejosobitějších děl, nepříliš rozsáhlý traktát Dcerka (1412–1413). Ve stejném období vytvořil vrcholný projev svého kazatelského umění, Postilu (1413), která byla do počátku 17. století jednou z nejčtenějších českých knih. Není jisté, zda je autorem spisu De orthographia Bohemica (O českém pravopisu), který mu byl dlouho bez větších pochybností připisován.

Husův odkaz patří k nejvýraznějším, jaké po sobě významné osobnosti českých dějin zanechaly. Kromě husitů se k němu o 100 let později přihlásila také řada čelných představitelů tzv. „velké“ reformace v čele s Martinem Lutherem. Dodnes se k němu hlásí řada protestanských církví a hnutí, zatímco katolická církev jej stále ještě vnímá jako kontroverzní osobnost. V době baroka byl proto Hus vnímán především jako kacíř, národní obrození jej však opět povýšilo na jednu z největších postav českých dějin a Husův étos boje za pravdu, pro kterou neváhal obětovat život, i dnes silně rezonuje v české společnosti.

BARTLOVÁ, Milena et al. Husitské století. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2014. 789 s. ISBN 978-80-7422-277-1.
RANDÁK, Jan a kol. Osobnosti českých dějin. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013. 432 s. ISBN 978-80-242-4196-8.