Karel Teige

^*13. 12. 1890 Praha – ^†1. 10. 1951 Praha

Karel Teige vystudoval pražské reálné gymnázium a estetiku a dějiny umění na pražské filozofické fakultě. Během studií se věnoval překladu, literární a výtvarné činnosti. Hrál významnou roli jako organizátor, teoretik a průkopník grafického a typografického knižního designu. Spolupracoval s předními českými nakladatelstvími. Od 30. let začal vytvářet obrazové básně, koláže a fotomontáže. Stál u zrodu uměleckého svazu Devětsil. Byl jedním z autorů uměleckého programu poetismu a jeho manifestu. V letech 1927–1930 redigoval ReD (Revue Devětsilu), podílel se též na vzniku Osvobozeného divadla. V letech 1929–1930 působil jako hostující docent v oboru sociologie architektury a estetiky na uměleckoprůmyslové škole Bauhaus v německém Dessau. Od roku 1935 byl aktivním členem skupiny českých surrealistů jako její teoretik. Po válce svou koncepci surrealismu revidoval a zdůraznil potřebu politické nezávislosti umění. Od roku 1948 byly proti němu vedeny politické kampaně, v nichž byl opakovaně skandalizován jako agent trockismu a stoupenec buržoazního kosmopolitismu. Ke konci života se stýkal hlavně s mladou generací surrealistů, mj. s Vratislavem Effenbergerem, Josefem Istlerem, Mikulášem Medkem a jinými. Zemřel na srdeční příhodu a jeho pozůstalost byla zčásti zničena Státní bezpečností.

Teige proklamoval bipolaritu konstruktivismu, a to včetně vytváření nové společnosti, a poetismu jako „koruny života“. Oba směry měly vést k všestranné svobodě člověka: (Stavba a báseň /1927/; Svět, který se směje /1928/). Z hlediska poetismu popsal dějiny poezie ve studii Svět, který voní (1930). O komercializaci tvorby a její nezbytné autonomii psal v díle Jarmark umění (1935). Utopické konstruktivistické a funkcionalistické koncepce v architektuře představil v publikacích Nejmenší byt (1932), Zahradní města nezaměstnaných (1933) nebo Architektura pravá a levá (1934). Po příklonu k surrealismu zdůrazňoval jeho nezávislost a osvobozující sílu. Vnímal ho jako pokračování poetismu v nových podmínkách. V díle Surrealismus proti proudu (1938) shrnul vývoj uvnitř surrealistické skupiny a v druhé části zdůraznil hrozbu deformace socialistických myšlenek v hitlerovském Německu a sovětském Rusku. Od druhé světové války pracoval na monumentálním díle Fenomenologie moderního umění, dvě z jeho částí vyšly až posmrtně pod názvem Vývojové proměny v umění (1966).

LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.
OPELÍK, Jiří, ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985-2008. 7 sv. ISBN 80-200-0797-0.