Zikmund Lucemburský

^*14. 2. 1368 Norimberk, Svatá říše římská (dnešní Německo) – ^†9. 12. 1437, Znojmo

Zikmund Lucemburský byl synem Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. V roce 1387 byl korunován uherským králem, o svoji pozici však musel několikrát svádět tvrdé boje s místní šlechtou. Po celou dobu své vlády se snažil čelit expanzi osmanských Turků, kteří jej porazili v roce 1396 v bitvě u Nikopole. V roce 1411 byl zvolen římským králem. Na církevním koncilu v Kostnici (Konstanz, dnešní Německo), pořádaném v letech 1414–1418, se mu úspěšně podařilo odvrátit papežské schizma a sjednotit po několika desetiletích západní církev pod vedením jednoho papeže. Také zde byl v roce 1415 upálen jako kacíř český kazatel Jan Hus, jemuž Zikmund garantoval bezpečnou cestu, nemohl jej však chránit před odsouzením. Tím si znepřátelil Husovy stoupence (husity), kteří se proti němu postavili poté, kdy měl po smrti Václava IV. v roce 1419 usednout na český trůn. Zikmundova snaha prosadit své nároky silou vedla k tzv. husitským válkám. Ještě během první křížové výpravy do Čech se nechal v roce 1420 korunovat za českého krále a ovládl vedlejší země Koruny české, v dalších bojích však byl opakovaně poražen a představitelé Českého království jej přijali až v roce 1436, kdy po ukončení bojů a složitých vyjednáváních přijal značnou část jejich náboženských a politických požadavků. Z manželství s Marií Uherskou a Barborou Celskou měl pouze dvě dcery, jako nástupce proto prosadil svého zetě Albrechta II. Habsburského.

Málokterý panovník je v českém prostředí vnímán tak negativně jako Zikmund. Podíl na upálení Jana Husa, který je mu ne zcela právem přisuzován, a jeho role hlavního protivníka husitů mu v českém prostředí vytvořily nelichotivou pověst lstivého a zákeřného krále (odtud moderní přezdívka „liška ryšavá“), jehož povaha měla stát v protikladu k Husovi a jeho stoupencům, bojujícím za nápravu církve. Historický význam Zikmunda Lucemburského ve skutečnosti české země dalece převyšuje. V Uhrách a v Říši se dokázal postupně prosadit jako obratný politik, schopný kompromisu, jehož rozsáhlé diplomatické aktivity sahaly od Balkánského poloostrova až po Anglii (kterou jako vůbec první panovník Svaté říše římské osobně navštívil). V duchu politické tradice Karla IV. se snažil vytvořit pomocí česko-uherské (a výhledově též rakouské) personální unie ve střední Evropě silné soustátí, jež by bylo panovníkovi oporou v Říši a bylo schopné zastavit pronikání Osmanů na Balkáně. Tato idea zůstala živá i za vlády Zikmundových následovníků a nakonec se prosadila v podobě podunajské monarchie v roce 1526.

ANTONÍN, Robert et al. Lucemburkové: česká koruna uprostřed Evropy. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 929 s. ISBN 978-80-7422-093-7.
RYANTOVÁ, Marie, ed., VOREL, Petr, ed. a ANTONÍN, Robert. Čeští králové. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2008. 583 s., [8] s. barev. obr. příl. Historická paměť. Velká řada; sv. 16. ISBN 978-80-7185-940-6.