Vítězslav Nezval

^*26. 5. 1900 Biskoupky – ^†6. 4. 1958 Praha

Vítězslav Nezval hrál v dětství v třebíčském orchestru a později skládal i písně. V Třebíči také roku 1919 maturoval, dále navštěvoval jeden semestr práv v Brně a záhy přešel na pražskou filozofickou fakultu. Přestože napsal disertační práci o francouzském spisovateli Charlesi-Louisi Philippovi, studium nedokončil. Po opuštění vysoké školy se věnoval hlavně umělecké tvorbě. Zastával tři oficiální zaměstnání: v letech 1924–1925 byl tajemníkem Masarykova naučného slovníku, v sezoně 1928–1929 pracoval jako dramaturg v Osvobozeném divadle a v letech 1945–1951 řídil filmový odbor Ministerstva informací. Hojně cestoval, během svého pobytu ve Francii se roku 1933 seznámil mimo jiné s vůdčí osobností francouzských surrealistů André Bretonem. Toto setkání nejenže ovlivnilo jeho tvorbu, ale roku 1934 jej podnítilo k založení Surrealistické skupiny, kterou za čtyři roky kvůli neshodám v kulturně-politických názorech rozpustil. Po válce se jako spisovatel, jenž podporoval nový režim, těšil mnoha poctám a vykonával řadu oficiálních funkcí. Zemřel na srdeční zástavu a je pochován na Vyšehradském hřbitově.

Jako spisovatel byl především lyrik. V prvotině Most (1922) se objevují prvky českého symbolismu a je v ní též patrný vliv poezie Arthura Rimbauda a Guillauma Apollinaira. V Revolučním sborníku Devětsil vyšel jeho Podivuhodný kouzelník (1922), jedna z nejvýraznějších poetistických skladeb. Nemá pevný děj. Ústřední postava, kouzelník, prochází různými situacemi: potkává záhadnou jezerní dámu, připravuje revoluci, bojuje za ni na barikádách, a dokonce se střetává se smrtí. Další významné Nezvalovo dílo představuje sbírka Pantomima (1924), do níž byl opětovně zařazen Podivuhodný kouzelník, z dalších básní to pak byly: Abeceda, inspirovaná tvary jednotlivých písmen, obrazová báseň Adé a provokující Poetika. Sbírku ilustroval Jindřich Štyrský, originální typografickou úpravou ji vybavil Karel Teige a programovým doslovem ji opatřil Jindřich Honzl. Do avantgardního období patří i programové statě jako Papoušek na motocyklu (1924), Falešný mariáš (1925), Kapka inkoustu (1928) nebo Surrealismus v ČSR (1934).

Pro druhé období poetismu jsou příznačné delší Nezvalovy skladby Akrobat (1927) a Edison (1928), obě byly později zařazeny do autorovy knihy Básně noci (1930). Básníkova tvorba na počátku 30. let zprvu pokračovala v „poezii pěti smyslů“ i v agitačních revolučních verších, o čemž svědčí některé oddíly převážně surrealistického Skleněného haveloku (1932) či sbírka Sbohem a šáteček (1934), těžící kromě surrealismu ještě z dědictví poetismu.

V dalších surrealistických básních vycházel Nezval především ze světa dětských zážitků, z erotických představ a ze snových a halucinačních stavů (Absolutní hrobař /1937/; Žena v množném čísle /1937/).

Po válce se jeho tvorba stává schematickou a ztrácí avantgardní náboj. Tak je tomu ve sbírkách Veliký orloj (1949), Křídla (1952) a Chrpy a města (1950). Kromě těchto souborů vydává dobově politizované poemy, např. Stalin (1949), Zpěv míru (1950) či Z domoviny (1951).

Z prozaických děl slavily největší úspěch jeho zážitky z dětství Dolce far niente (1931) nebo dojmy z cest v textech Neviditelná Moskva (1935), Ulice Gît-le-coeur (1936) a Pražský chodec (1938). V dramatické tvorbě pracoval po experimentálním období na adaptaci klasických předloh, např. Manon Lescaut (1940), vytvořil též řadu původních komedií reprezentovaných tituly Milenci z kiosku (1932) či Loretka (1941). Nezval byl i autorem několika filmových scénářů (Varhaník u Svatého Víta /1929/; Ze soboty na neděli /1930/; Za tichých nocí /1941/), baletních libret a rozhlasových her.

LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.
OPELÍK, Jiří, ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985-2008. 7 sv. ISBN 80-200-0797-0.