Víla

Pojem víla v souvislosti s lidovou slovesností je typický nejvíce pro jiho- a východoslovanské prostředí, ačkoli u východních Slovanů převážil u této bytosti název rusalka. Koncem 19. století bylo slovo užíváno ve slovenském folkloru, čeština jej ovšem znala původně zřejmě jen jako označení pro blázna či šaška. Až od 19. století se pojem víla začal vyskytovat také v české lidové slovesnosti, a to v příbězích, v nichž variuje s divou ženou, případně je výsledkem literárního vlivu na folklor.

Takto o ní lze vyslechnout, že přebývá v přírodě, nejčastěji je spojena s paloukem či mýtinou v lese, kde tančí. Vypadá jako krásná, věčně mladá žena, někdy bývá popisována jako bledá až průzračná, útlá a lehká, jindy jsou zdůrazňovány její dlouhé rozpuštěné rusé či zlaté vlasy, v nichž může vězet její síla i život. Mívá milý a sladký hlas, někdy může mít i křídla. Její krása uchvacuje muže, po sňatku je pak dobrou manželkou a pečlivou hospodyní, obdobně jako u Meluzíny se však nesmí připomínat její původ – to pak zmizí, ale o děti, obdařené dobrou pamětí a rozumem, se tajně stará.

Vílí kouzla jsou spjata s její přírodní podstatou, dokáže se prý měnit v lesní zvěř, kterou ovládá jako jezdkyně, a člověku, který se k ní dobře chová, může pomoci. Pokud ji někdo zdvořile pozdraví či se k ní velkoryse zachová, je obdarován, pokud se někdo s vílou „posestří“, potom ho víla ochraňuje.

Dnes je v češtině slovo víla hojně používáno jako označení pro krásnou pohádkovou bytost z dětských knížek a filmů. Příkladem může být český večerníček Říkání o víle Amálce, jako víla bývají ale pojmenovávány i postavy z literárních pohádek zahraniční produkce. Za vílu může mluvčí označit krásnou, křehce vypadající dívku.

HON, Jan. Staročeský ‚Jetřich Berúnský‘ a středohornoněmecký ‚Laurin‘. Praha, 2008. Diplomová práce. Univerzita Karlova. Filozofická fakulta.
MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Ve Votobii vyd. 1. V Olomouci: Votobia, 1995. 217 s. Malá díla; sv. 36. ISBN 80-85619-19-9.
PROFANTOVÁ, Naďa a PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. 2. vyd. Praha: Libri, 2004. 259 s. ISBN 80-7277-219-8.
REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. 2., nezměn. vyd. Voznice: Leda, 2012. 752 s. ISBN 978-80-7335-296-7.
STEJSKAL, Martin. Labyrintem míst klatých: přízračnou krajinou českých zemí. 1. vyd. Praha: Eminent, 2011. 1006 s. ISBN 978-80-7281-415-2.
VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990. 280 s., [32] s. obr. příl. Stopy, fakta, svědectví. Velké civilizace. ISBN 80-7038-187-6.