Václav IV.

^*26. 2. 1361 Norimberk, Svatá říše římská (dnešní Německo) – ^†16. 8. 1419 Kunratice u Prahy (dnes součást Prahy)

Václav IV. byl synem Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické. Již od nejútlejšího dětství jej Karel vychovával jako svého nástupce a zapojoval jej do státnických záležitostí. Českým králem byl korunován již ve dvou letech a ještě za Karlova života byl v roce 1376 zvolen za krále římského. Ačkoliv byl mimořádně vzdělaný (jeho knihovna patřila k největším v Evropě), vyrostl v impulzivního a zároveň nerozhodného člověka, který se před vládnutím často uchyloval k alkoholu a milovanému lovu.

Od počátku své samostatné vlády musel mladý panovník čelit mimořádně složité situaci v Říši, kterou destabilizovaly boje mezi šlechtou a městy a papežské schizma. Žádný z těchto problémů však přes veškeré úsilí nedokázal rozhodným způsobem řešit. Jeho lavírování v podpoře římského papeže proti avignonskému navíc vyvolalo ostré spory s arcibiskupem Janem z Jenštejna, které vyvrcholily umučením arcibiskupova pražského generálního vikáře Jana z Pomuku (později sv. Jan Nepomucký) v roce 1393 a Jenštejnovou rezignací v roce 1396. Proti Václavovi často vystupovali i jeho příbuzní, např. markrabě moravský Jošt a mladší bratr Zikmund (od roku 1387 uherský král). Slabé pozice českého krále v Říši nakonec využila část kurfiřtů a v roce 1400 jej sesadila z říšského trůnu. Václav sice až do smrti titul římského krále formálně užíval, na účinný odpor se však nezmohl.

V domácí politice se král opíral především o nižší šlechtu a měšťanstvo, čímž si proti sobě popudil vyšší šlechtu, která se cítila přehlížena a domáhala se větších práv. Aby si její představitelé vynutili splnění svých požadavků, neváhali dokonce krále dvakrát uvěznit (1394 a 1402–1403). Václav zpočátku sympatizoval s pražským církevním reformním hnutím v čele s Janem Husem, které usilovalo o nápravu poměrů v církvi a ve společnosti. V roce 1409 mu dokonce tzv. Dekretem kutnohorským zajistil kontrolu nad pražskou univerzitou. O tři roky později se však s Husem kvůli sporům o prodej tzv. odpustků rozešel. Nikdy proti němu nezasáhl a umožnil tak rychlé šíření reformního hnutí napříč českou společností. Zemřel na samém počátku husitské revoluce poté, co jej zastihla zpráva o první pražské defenestraci.

 

 

ANTONÍN, Robert et al. Lucemburkové: česká koruna uprostřed Evropy. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 929 s. ISBN 978-80-7422-093-7.
RANDÁK, Jan a kol. Osobnosti českých dějin. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013. 432 s. ISBN 978-80-242-4196-8.
RYANTOVÁ, Marie, ed., VOREL, Petr, ed. a ANTONÍN, Robert. Čeští králové. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2008. 583 s., [8] s. barev. obr. příl. Historická paměť. Velká řada; sv. 16.
SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV. (1361-1419): k předpokladům husitské revoluce. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1986. 773 s. Členská knižnice.