Strašidlo

Strašidlo je souhrnný název, který lze chápat buď jako označení pro stvoření z lidové slovesnosti, nebo pro nevysvětlitelný optický, akustický či hmatový jev, jenž je interpretován jako úkaz nadpřirozené bytosti. Je-li tento jev za přijímaný zrakem, může být pojmenován také jako přízrak nebo fantom.

Tím, že se strašidlo pohybuje na pomezí vnímatelné skutečnosti, lidi již jen svou přítomností děsí či – jak pojmenování napovídá – straší. V průběhu času získala strašidla podle kontextu, v nichž se vyskytují, rozdílné funkce – moderní česká literatura určená dětem pracuje se strašidly spíše jako s roztomilými postavičkami, jichž se není třeba bát, naopak filmy, počítačové hry nebo virtuální realita určená staršímu obecenstvu děsivost strašidel gradují.

Pojem je v českém folkloru užíván obvykle jako zastřešující pro označení různých duchů, bílých paní, bezhlavých rytířů či příšer. Bývá navázán na konkrétní místo, ke kterému strašidlo pojí obvykle nějaká dramatická událost (např. vražda). Strašit mohou duše předčasně zemřelých dětí, prokletých lidí či těch, kteří se v životě dopustili špatného jednání nebo kterým naopak byla spáchána nějaká křivda, dále strašidla hledající své vykoupení a dosažení smíru. Snahou těchto bytostí však může být i pomoc živým, nejčastěji prostřednictvím varování. Zřejmě nejpočetněji se strašidla vyskytují na starých opuštěných místech, hradech, hřbitovech či ve starých domech, mohou také střežit poklad, obvyklé je též jejich zjevování v exponovaném čase (např. o půlnoci).

BŘEZINA, Karel. Přehled hradních a zámeckých strašidel: Čechy, Morava a Slezsko. 2., rozš. a přeprac. vyd., (V nakl. Littera vyd. 1.). V Brně: Littera, 2007. 445 s. ISBN 978-80-85763-35-5.
STEJSKAL, Martin. Labyrintem míst klatých: přízračnou krajinou českých zemí. 1. vyd. Praha: Eminent, 2011. 1006 s. ISBN 978-80-7281-415-2.