Rudolf II.

^*18. 7. 1552 Vídeň, Rakouské arcivévodství (dnešní Rakousko)  – ^†20. 1. 1612 Praha

Rudolf II. byl synem Maxmiliána II. a Marie Habsburské. Spolu s mladším bratrem Arnoštem byl vychováván na španělském dvoře, kde se mu dostalo vybraného vzdělání i přísně katolické výchovy. Ještě za Maxmiliánova života byl korunován uherským, českým a římským králem a po otcově smrti získal i císařský titul. Vzdělaný a z počátku i aktivní panovník však začal být od přelomu 70. a 80. let 16. století sužován duševní chorobou, pod jejímž vlivem se stával stále více melancholickým, samotářským a lhostejným k plnění vladařských povinností. I přes nátlak rodiny se nikdy neoženil, ačkoliv v jeho životě nechyběla řada milenek a nemanželských potomků. Útěk před politikou a napjatými rodinnými vztahy pak nacházel především v zájmu o umění, mystiku a přírodní vědy.  

V roce 1583 přenesl Rudolf své sídlo z Turky ohrožované Vídně do Prahy, která se tak na téměř tři desetiletí fakticky stala hlavním městem Svaté říše římské a jedním z nejvýznamnějších politických center Evropy. Živé a nábožensky tolerantní prostředí císařského dvora zároveň přilákalo do Čech jak řadu významných učenců, astrologů a alchymistů, tak význačné manýristické umělce, jejichž obrazy doplňovaly císařovy mimořádné umělecké sbírky, umístěné na Pražském hradě. Ty kromě obrazů a soch obsahovaly i množství nejrůznějších kuriozit, draze skupovaných po celé Evropě. Dodnes se s obdobím vlády Rudolfa II. (tzv. doba rudolfinská) pojí romantická představa tehdejší Prahy jako prosperujícího centra říše plného extravagantního umění, okultních věd, magie a tajemných legend. Stejně tak v českém historickém vědomí přežívá romantická vzpomínka na Rudolfa jako dobrotivého podivína a mecenáše, proto je dnes ze všech Habsburků na českém trůně vnímán nejvíce v pozitivním světle.

Věhlas rudolfinského dvora však nemohl zastřít císařovu nečinnost při vykonávání panovnických povinností a jeho zhoršující se zdravotní stav, které se neblaze projevily během války s osmanskou říší (1593–1606) a povstání sedmihradských protestantů v čele se Štěpánem Bočkajem (1606–1608). Proti Rudolfovi nakonec vystoupili zbylí členové rodu v čele s mladším bratrem Matyášem Habsburským a v roce 1608 jej donutili vzdát se vlády na Moravě, v Rakousku a v Uhrách. Nadále mu zůstávaly Čechy, Slezsko a obě Lužice, české nekatolické stavy si však výměnou za svoji věrnost vynutily na panovníkovi v roce 1609 vydání tzv. Rudolfova majestátu, který v Čechách zrovnoprávnil s katolictvím nekatolická vyznání uvedená v tzv. české konfesi. Podobný dokument byl vydán také pro slezské luterány. Rudolf II. se jakožto bigotní katolík odmítal s touto situací smířit a pokusil se ji zvrátit pomocí vojsk svého bratrance pasovského biskupa Leopolda. Jejich neúspěšný vpád do Čech jej však pouze připravil o poslední zbytky podpory. Psychicky i fyzicky zlomený panovník byl v roce 1611 donucen vzdát se i českého trůnu a o rok později na Pražském hradě zemřel.

BASTL, Beatrix et al. Habsburkové Země Koruny české ve středoevropské monarchii: 1526-1740. Vydání první. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 911 stran. ISBN 978-80-7422-572-7.
RANDÁK, Jan a kol. Osobnosti českých dějin. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013. 432 s. ISBN 978-80-242-4196-8.
RYANTOVÁ, Marie, ed., VOREL, Petr, ed. a ANTONÍN, Robert. Čeští králové. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2008. 583 s., [8] s. barev. obr. příl. Historická paměť. Velká řada; sv. 16. ISBN 978-80-7185-940-6.