Pobělohorská emigrace

Pobělohorští emigranti představovali rozmanitou skupinu protestantských šlechticů, městských intelektuálů, duchovních, i obyčejných poddaných, kteří po porážce českého stavovského povstání v roce 1620 odmítli přijmout na nátlak státu katolickou víru a raději volili odchod do ciziny. Starší česká historiografie uváděla, že jen v první vlně emigrace opustilo Čechy a Moravu až 200 000 lidí, v dnešní době se ale předpokládá, že toto číslo bylo podstatně nižší.

Emigrace tvrdě postihla příslušníky protestantské šlechty, kteří v případě, že nekonvertovali, museli  roku 1627 zemi upustit. Nebyly výjimečné ani případy, kdy jedna část rodu emigrovala, zatímco druhá přestoupila na katolickou víru, aby zachránila rodový majetek. Na uvolněná panství často nastupovali příslušníci především italských, španělských, německých a skotských rodů. Podobný osud potkal utrakvistické, bratrské a luteránské duchovní, jež byli, vypovězeni z českých zemí (s výjimkou Slezska) již v roce 1622. Patřil k nim i poslední biskup jednoty bratrské Jan Amos Komenský.

Většina exulantů se zpočátku usazovala především v okolních zemích: v Sasku, Polsku a horních Uhrách, další pak směřovali i do Braniborska, Dánska, Nizozemí, Anglie nebo Švédska. Většinu z nich spojovala naděje, že změna poměrů je pouze dočasná a oni se budou moci dříve nebo později vrátit zpět. Řada šlechticů, jako např. Jindřich Matyáš Thurn, pokračovala v boji proti Habsburkům ve službách jejich nepřátel, zatímco představitelé duchovenstva a inteligence intenzivně agitovali v protestantských státech, aby se ve věci českých nekatolíků angažovaly.

Veškeré naděje českých a moravských exulantů na návrat padly v roce 1648 uzavřením vestfálského míru, kterým zůstaly v českých zemích zakonzervovány náboženské poměry po bitvě na Bílé hoře. Většina z nich se usadila natrvalo v hostitelských zemích a postupně se asimilovala. V českém historickém povědomí dlouho převládala představa, že jejich ztrátou přišly české země o výkvět své inteligence, nicméně řada původně protestantských šlechticů, umělců a vzdělanců působila po konverzi ke katolictví v českých zemích i po třicetileté válce. Mimo ně zachovali odkaz českých nekatolíků především německy mluvící členové jednoty bratrské, jejichž církev díky toleranci saských a posléze braniborských panovníků přežila až do dnešních dnů.

BLÁHOVÁ, Marie, FROLÍK, Jan a PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české. Vyd. 1. Praha: Paseka, 1999-2007. 19 sv. ISBN 80-7185-264-3.
MIKULEC, Jiří. České země v letech 1620-1705: od velké války k dlouhému míru. První vydání. Praha: Libri, 2016. 406 stran. ISBN 978-80-7277-553-8.