Pábitel (pábitelství)

Pábitelé je název souboru 12 povídek Bohumila Hrabala z roku 1964. Tento pojem se následně ujal pro charakteristiku určitých typů lidí. Pro spisovatele byl vzorem pábitele jeho strýc Josef Hrabal, kterého ve své tvorbě často zmiňuje pod jménem strýc Pepin. Podle autorových slov pro něj bylo všechno krásné, „i ty nejstrašnější obrazy z války byly pro něj zrovna tak nádherné jako tvář mladé dívky.“ Pábitel je především vypravěč, který je zcela ponořen do proudu živé řeči, čímž vytváří svět, kde se literární postava a tvůrce spojují do jedné osoby. Pábiteli nazýval Bohumil Hrabal osobité vypravěče zvláštním způsobem milující život, kteří se navenek zdají neotesaní až vulgární. V jejich vyprávěních, která Hrabal nazýval pábení, se vyskytují prvky poetismu a surrealismu. I samotného autora neologismu lze bezesporu mezi takové jedince zařadit. Osobitým pokračovatelem Hrabalova pábitelství se stal Ota Pavel v souborech próz Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974). Pábitelská je především postava vypravěčova otce, „povedeného tatínka“ fanfarona, který miluje řeku a rybaření.

BALUCH, Jacek. Kain podle Hrabala. Vyd. 1. Praha: Academia, 2012. 162 s. Literární řada. ISBN 978-80-200-2199-1.
LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.
HRABAL, Bohumil a KADLEC, Václav, ed. Schizofrenické evangelium: (1949-1952). 1. vyd. Praha: Melantrich, 1990. 205 s. Česká próza. ISBN 80-7023-048-7.