Otýlie Sklenářová-Malá

^*18. 6. 1843 Vídeň, Rakousko – ^†23. 2. 1912 Praha

Otýlie Sklenářová-Malá získala německé základní vzdělání. Její matka zemřela, když jí bylo devět let, a tak se z Vídně dostala na rok na český venkov k babičce do Dolního Bousova. Po návratu do Vídně se zapojila do kulturního života krajanské komunity. Do Prahy se rodina přestěhovala roku 1862. Zaměřila se na herecké školení u Elišky Peškové, jejíž manžel, dramaturg Prozatímního divadla Pavel Švanda, ji doporučil k vystupování na české zemské scéně. V letech 1873–1874 vyučovala v operní škole Prozatímního divadla zřízené Bedřichem Smetanou. Roku 1881 se stala členkou souboru Národního divadla. Její poslední smlouva měla skončit v květnu 1902, ale na nátlak kritiky a publika byla ještě o rok prodloužena. 3. 5. 1903 oslavila rolí Hermiony v Shakespearově Zimní pohádce 40 let umělecké činnosti a rozloučila se s divadlem. Mezitím působila jako pedagožka v divadelní škole Národního divadla a od roku 1893 až do smrti učila na Pražské konzervatoři. Roku 1908 byla jmenována čestnou členkou Národního divadla. Je pohřbena na Olšanských hřbitovech.

Od nástupu do Prozatímního divadla hrála role silných žen a milovnic, čímž si získala lásku obecenstva. Její hlasová poloha byl sytý a dokonale ovládaný alt. V porovnání s jinými herci romantického divadla především 50. let 19.století své deklamační umění, charakterizované dokonalou češtinou, nezatěžovala žádnou artistickou manýrou. Byla také oblíbenou přednašečkou proslovů při kulturních a politických událostech. Stala se vůdčí představitelkou nového hereckého stylu Prozatímního divadla, který se vyznačoval utlumeným patosem a důrazem na racionální interpretaci role. Jedinečnou schopnost hlasové charakteristiky uplatnila při ztvárnění realistických postav během působení v Národním divadle. V poslední etapě své tvorby hrála především role vyrovnaných nebo naopak zatrpklých starých žen. V době psychologického realismu, tj. po nástupu nové správy Národního divadla v roce 1900, nebyly již její hlasové schopnosti již oceňovány.

V rámci svého pedagogického působení na Pražské konzervatoři zajistila pro studenty možnost zkoušet vystoupení na scéně Národního divadla s dekoracemi a v kostýmech. Vychovala řadu hereckých a operních osobností, např. Marii Pospíšilovou, Emu Destinnovou, Pavla Ludikara a mnohé další.

ČERNÝ, František, ed. a KLOSOVÁ, Ljuba, ed. Dějiny českého divadla. [Díl] 3, Činohra 1848-1918. 1. vyd. Praha: Academia, 1977. 657 s.
NOVÁK, Ladislav. Stará garda Národního divadla. V Praze: Jos. R. Vilímek, 1937. 255, [IV] s. Knihy osudů; Sv. 14.
ŠORMOVÁ, Eva a kol. Česká činohra 19. a začátku 20. století: osobnosti. Vydání první. Praha: Institut umění - Divadelní ústav, 2015. 2 svazky (1294 stran). Česká divadelní encyklopedie. ISBN 978-80-200-2467-1.