Orfismus, označovaný také jako orfický kubismus, použil poprvé jako termín francouzský literární kritik a básník Guillaume Apollinaire v roce 1912 v reakci na obrazy francouzského malíře Roberta Delaunaye. Toto pojmenování odvodil od jména řecké mytologické postavy Orfea, hudebníka, pěvce a údajného zakladatele esoterických nauk. Směr, který se vyvíjel především ve Francii, kde se konaly orfistické výstavy a vydávaly se orfistické časopisy, byl přerušen vypuknutím první světové války. Intuitivně jej reflektoval ve svých malbách český výtvarník František Kupka, být označován jako orfista se však bránil.
Kořeny orfismu lze spatřit v kubismu, futurismu a impresionismu. Propojuje malířství a hudbu, či dokonce tyto druhy umění sbližuje. Orfické abstraktní malby vyvolávají dle odborníků stejný dojem jako hudební skladby. Výtvarníci operovali termíny simultaneismus tvarů, barev či světla a rytmická dynamika tvorby. Jejich obrazy vytvářely harmonii kompoziční, byly výrazně barevné a poetické. Inspiraci nacházeli v přírodě, avšak podstatná část děl byla abstraktní. Stejný princip je uplatněn v Kupkově tvorbě, jehož malby často mají hudební název (Klávesy piana, Sólo hnědé čáry, Dvoubarevná fuga). Představitelé tohoto směru využívali výzkumy tykající se barvy, světla a kontrastů (Kupkovy Newtonovy kotouče, Studie pro dvoubarevnou fugu, 1912). Orfismem byli také ovlivněni francouzští kubisté Marcel Duchamp a Fernand Léger, švýcarský malíř Paul Klee, ruský abstraktní malíř Vasilij Kandinský aj.
2016-2020 ABCzech.cz - © Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Materiály dostupné na této platformě lze bez výslovného souhlasu užívat výhradně pro vlastní a nekomerční účely s řádným uvedením zdroje. Jakékoli jiné použití je povoleno pouze se souhlasem autorů.
Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.