Oldřich Mikulášek

^*26. 5. 1910 Přerov – ^†13. 7. 1985 Brno 

Oldřich Mikulášek vystřídal po ukončení dvouleté gremiální obchodní školy roku 1927 několik zaměstnání. Pracoval jako fakturant v továrně na cukrovinky, cihlářský dělník, písař na železnici, litograf a leptač. V letech 1933–1937 řídil sportovní rubriku přerovského časopisu Obzor, poté přešel do brněnské redakce Lidových novin. Po válce působil v periodikách Rovnost, Svobodné noviny a Hostu do domu. Roku 1967 odešel po úrazu do invalidního důchodu. V letech 1969–1980 patřil v důsledku zákazu oficiálního publikování do řad samizdatových autorů. Také uvedení básní ze sbírky Agogh pod titulem Noční květiny v pražské Viole bylo roku 1972 krátce před premiérou zakázáno. Program se stejným názvem uvedlo toto divadlo až v roce 1981, tedy rok nato, co byl Mikuláškovi zákaz publikování zrušen.

Oldřich Mikulášek ve své tvorbě hojně využívá filozofických motivů, spojených s otázkami lidské existence. Základem kompozice většiny jeho básní je střet života a smrti, štěstí a prázdnoty, lásky a osamocení. Jemné prvky poetismu lze najít v jeho debutové sbírce Černý bílý ano ne (1930), později se od ní však autor distancoval. Následující knihy obsahují pro Mikuláška velmi příznačný obraz – vertikálu, nejtypičtější z nich je vzlet a pád. Vrcholnou sbírku tohoto období představuje kniha Pulsy (1947), kde se Mikulášek soustřeďuje na zachycení krásy každodenního bytí. Jinou polohu mají básně z dalšího období (Horoucí zpěvy /1955/, Divoké kačeny /1955/ a skladba Albatros /1961/), v nichž převládá dobový životní optimismus. Následující významná sbírka Ortely a milosti (1958) znovu tematizuje rozpor mezi lidským nitrem a společností. Texty vznikaly již od 40. let, samotná kniha je založena na vyhrocených protikladech: smrt, prázdnota, drásavá erotika, šeď a konvence, proti kterým stojí „červeň“ – opojení láskou, víno, krása ženského těla, pulsující rytmus krve, závrať tance. Ortely a milosti obsahují i báseň Vyvolavač, kterou dobová kritika napadla pro údajnou „bezvýchodnou drásavost“. Ve svém stěžejním díle, sbírce Agogh (1980), inspirované Vladimírem Holanem a plné pesimismu, reaguje na normalizační období. Další jeho práce Žebro Adamovo (1981), Sólo pro dva dechy (1983) a Čejčí pláč (1984) vycházejí v rychlém sledu za sebou až po zrušení zákazu publikování.

Upoutávka


Datace

JANOUŠEK, Pavel a kol. Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Vyd. 2. Praha: Brána, 1999. 2 sv. ISBN 80-7176-939-8.
LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.