Národní strana svobodomyslná (mladočeši)

Národní strana svobodomyslná byla založena v roce 1874 představiteli liberálního křídla Národní strany (tzv. mladočechů). Ti se od 60. let ostře vymezovali vůči dosavadnímu konzervativnímu a pasivnímu politickému kurzu stranické většiny v čele s Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Riegrem, tzv. staročechům. V čele nově založeného uskupení stanuli bratři Julius a Eduard Grégrové spolu s Karlem Sladkovským. Mladočeši prosazovali politiku aktivního boje za české zájmy v říšské radě a ve všech oblastech veřejného života. Jejich program zahrnoval také univerzální volební právo pro všechny muže, svobodu jednotlivce a omezení vlivu tradičních konzervativních elementů, římskokatolické církve a historické české šlechty. Ani mladočeši však neusilovali o vznik nezávislého českého státu. Jejich cílem byla podobně jako u staročechů federalizovaná rakouská monarchie respektující práva všech svých národů.

Přes ostrou opoziční rétoriku se zpočátku se mladočeši nebyli schopni vymanit ze stínu staročechů a několikrát s nimi i spolupracovali. Na rozdíl od nich se však dokázali organizačně přetvořit do podoby moderní politické strany a výrazně rozšířit svoji členskou základnu, neboť na svou stranu získali opoziční hnutí rolníků a městských živnostníků. V roce 1891 dosáhli mladočeši ve volbách do říšské rady drtivého vítězství nad staročechy a na následujících 14 let se stali nejsilnější českou politickou stranou. S rostoucí mocí strana ustoupila od dřívějšího radikalismu a byla ochotna v některých případech (volební reforma, jazyková nařízení) spolupracovat s rakouskou vládou. Ztráta radikálních voličů vedla k tomu, že po volbách v roce 1907 mladočeši přišli o pozici nejsilnější české strany (nejvíce hlasů získali agrárníci), nadále však zůstávali významnou politickou silou. Do čela strany se téhož roku postavila její nejvýraznější osobnost, Karel Kramář, který přeměnil mladočechy v politický subjekt hájící především zájmy českých průmyslových a finančních kruhů. Za první světové války stanula jedna část představitelů strany v čele domácího odboje, zatímco druhá zaujala prorakouské stanovisko. V roce 1918 se mladočeši spolu s dalšími stranami sloučili v Českou státoprávní demokracii (pozdější Československou národní demokracii).

CIBULKA, Pavel, ed. Politické programy českých národních stran v letech 1860-1890. Praha: Historický ústav, 2000. 343 s. Edice politických programů; sv. 3. ISBN 80-7286-020-8.
MALÍŘ, Jiří. Staročeši a mladočeši v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Brno: CERM, 1998. 28 s. Historie. DS. ISBN 80-7204-103-7.