Národní strana (staročeši)

Národní strana se jako určující politická síla v české společnosti zformovala na počátku 60. let 19. století po pádu tzv. Bachova absolutismu (1859) a ustanovení ústavního zřízení v Rakouském císařství. Její jádro tvořili představitelé českého národního života v čele s Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Riegrem a někteří čeští poslanci zvolení do zemského a říšského sněmu. V 60. a 70. letech 19. století skutečně plnila roli hegemona české politické scény a mluvčí českých národních zájmů při jednání s ústřední vládou ve Vídni. Mezi její hlavní požadavky patřily národní rovnoprávnost, zvláštní státoprávní postavení českých zemí v rámci federalizování rakouské monarchie, zajištění základních občanských svobod a prosazení širšího volebního práva (pro muže), které by omezovala jen výše majetku.

Strana se prezentovala jako politický mluvčí celého českého národa bez rozdílu. Pod vlivem Palackého a Riegrova vedení se však ve skutečnosti orientovala především na vyšší a střední vrstvy české společnosti, přičemž se nebránila ani spolupráci s vysokými představiteli české šlechty a církve. Právě tomuto konzervativně smýšlejícímu křídlu se postupně začalo říkat staročeši. Vedle nich se však ve straně brzy profilovalo silné opoziční liberálnědemokratické křídlo, tzv. mladočeši. Prohlubující se rozpory mezi oběma frakcemi vyvrcholily v roce 1874 odchodem mladočechů do vlastní Národní strany svobodomyslné.

V 70. a 80. letech 19. století si staročeši v politickém životě českých zemí ještě dokázali udržet rozhodující pozice, kvůli svému angažmá v předlitavské vládě premiéra Taffeho a neúspěšných snahách o česko-rakouské vyrovnání však čelili stále sílící společenské kritice. Nespokojenost s Národní stranou vyvrcholila v roce 1891 její drtivou porážku ve volbách do Říšské rady, při nichž v Čechách získala pouhé dva mandáty (zatímco mladočeši 35). Několik let si ještě držela poměrně silné pozice na Moravě, i zde však přišla po odchodu liberálního a katolického křídla do samostatných politických stran o velkou část voličů. Svého dřívějšího významu už nikdy nedosáhla a v roce 1918 se spolu s dalšími menšími českými stranami spojila v Českou státoprávní demokracii.

 

CIBULKA, Pavel, ed. Politické programy českých národních stran v letech 1860-1890. Praha: Historický ústav, 2000. 343 s. Edice politických programů; sv. 3. ISBN 80-7286-020-8.

MALÍŘ, Jiří. Staročeši a mladočeši v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Brno: CERM, 1998. 28 s. Historie. DS. ISBN 80-7204-103-7.