Morové sloupy

Podle dominující sochy se rozlišují sloupy mariánské, svatotrojiční nebo světecké. Poslední jsou zasvěceny konkrétnímu světci. Velký stavitelský rozmach morových sloupů je zaznamenán v 17. až 18. století, kdy českými zeměmi otřásaly morové epidemie. Dalším podnětem ke stavění tohoto druhu památníku bylo poděkování za záchranu města před požárem nebo válečným nepřítelem. Ojedinělé stavby mariánských sloupů jsou známy i z 19. století (Hořice, Tišnov), a dokonce ještě těsně z období před začátkem 20. století (Pelhřimov). Po roce 1989 se znovu staví kdysi zbourané památníky tohoto druhu např. v Českých Budějovicích, Hořicích, Ostravě nebo Ústí nad Labem.

Nejčastěji byla na morových sloupech umístěna zpodobnění biblických postav a světců, především Panny Marie a Nejsvětější Trojice, jejichž sochy se nacházely nejvýše a dominovaly celé kompozici. Nejvýše postavené sochy byly zpravidla obklopeny postavami svatých ochránců proti moru a českých patronů, např. sv. Rocha, sv. Šebestiána, sv. Rozálie, sv. Karla Boromejského, sv. Václava, sv. Jana Nepomuckého, sv. Cyrila a Metoděje a na Moravě i sv. Jana Sarkandera (např. na sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci). V případě mariánských sloupů se jednalo obvykle o klasické zobrazení Immaculaty, Neposkvrněné, jež se sepjatýma rukama a svatozáří dvanácti hvězd kolem hlavy stojí na zeměkouli a drtí nohou hada (draka) a  jež je vnímána jako druhá Eva.

První mariánský sloup byl vztyčen v roce 1650 na Staroměstském náměstí v Praze jako památka na ukončení třicetileté války (zničen 1918). Sloupy prošly určitým vývojem začínajícím jednoduchostí v souladu s římskou tradicí, jako je tomu v Kostelci nad Orlicí (1656) nebo na Svaté Hoře u Příbrami (1661), a pokračující pozdějšími pracemi rozvitými až do zdobených figurálních plastik na podnožích podle vzorů z Mnichova a Vídně z roku 1638. Výběr postav umisťovaných na podstavci často určovali fundátoři, proto se zde objevují místní svatí, patroni konkrétních osob či řádoví světci. V Čechách se nejčastěji zobrazují postavy sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava, dále následují sv. Florián, sv. Šebestián, sv. Roch, sv. Vojtěch, sv. Barbora a sv. František Xaverský.

Pozoruhodným je mariánský sloup v Ústí nad Labem – Střekově, na němž dominuje socha Piety, Panny Marie s tělem Krista na klíně, a dole na podstavci jsou sochy sv. Tří králů. Další zajímavost představuje bohatě zdobený sloup v Lomnici u Tišnova, jehož podstavec napodobuje skálu, na které leží sv. Rozálie a ze které vyrůstá jabloň. Jsou zde umístěny sochy Adama, Evy a hada spolu s obvyklými světci. K umělecky nejvýznamnějším mariánským sloupům se řadí skvosty v Jaroměři a v Teplicích zdobené sochami od Matyáše Bernarda Brauna, dále pak sloupy od Jiřího Františka Pacáka a Františka Maxmiliána Kaňky v Poličce a od Severina Tischlera a Jiřího Antonína Heinze v Uničově.

Svatotrojiční a světecké morové sloupy vznikají až v 18. století. Nejznámějším sloupem tohoto druhu je sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci. Na vrcholku světeckého sloupu bývají umístěny sochy sv. Jana Nepomuckého jako například v Dubu nad Moravou, ve Dvoře Králové nad Labem, v Počátkách nebo v Sedlci u Kutné Hory.

 

 

 

 

 

 

 

 

MLČÁK, Leoš. Olomoucké morové sloupy. V Olomouci: Memoria, 1993. 13 s. ISBN 80-900573-8-1.
SLOUKA, Jiří. Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 240 s. ISBN 978-80-247-2996-1.
ŠVÁCHA, Rostislav et al. Dějiny umění v českých zemích 800-2000. Vydání první. V Řevnicích: Arbor vitae societas, 2017. 991 stran. ISBN 978-80-88283-02-7.