Marie Terezie

^*13. 5. 1717 Vídeň, Rakouské arcivévodství (dnešní Rakousko) – ^†29. 11. 1780 Vídeň, Rakouské arcivévodství (dnešní Rakousko)

Marie Terezie byla dcerou císaře Karla VI. a Alžběty Kristýny Brunšvické. V roce 1736 se provdala za Františka Štěpána Lotrinského, s nímž měla celkem 16 dětí. Protože Karel VI. neměl mužské potomky, Marie Terezie se na základě tzv. pragmatické sankce ujala po jeho smrti vlády v habsburské monarchii a stala se tak zakladatelkou nové habsbursko-lotrinské dynastie. Proti jejím nárokům však vystoupil bavorský kurfiřt Karel Albrecht, podporovaný pruským králem Fridrichem II. a Francií. V tzv. válce o rakouské dědictví (1740–1747) Marie Terezie svůj nárok uhájila a v roce 1745 prosadila zvolení svého manžela císařem Svaté říše římské.

Ještě během války zahájila císařovna rozsáhlé reformy, jež v duchu osvícenství měly za cíl zracionalizovat správu země a co nejvíce zefektivnit její fungování. Došlo k profesionalizaci státní správy, sjednocení právních norem, soupisu veškeré půdy a rozsáhlým reformám se nevyhnulo ani školství, hospodářství a armáda. Snaha vybudovat centralizovaný absolutistický stát měla za následek také stále intenzivnější prosazování němčiny ve veřejném životě a výrazné omezení autonomie českých zemí zřízením společné česko-rakouské kanceláře ve Vídni.

Poslední pokus získat zpět Slezsko podnikla Marie Terezie v tzv. sedmileté válce (1756–1763). Ani přes četná vítězství (např. v bitvě u Kolína) však neuspěla. Dalším rozsáhlým konfliktům se poté již vyhnula, pouze se spolu s Pruskem a Ruskem účastnila roku 1771 prvního dělení Polska, které jí vyneslo území Haliče.

Dalekosáhlé reformy a urputný zápas o Slezsko zajistily Marii Terezii nesmazatelné místo v českém historickém povědomí. Téměř každý obyvatel České republiky ji zná přinejmenším jako panovnici, která stojí za zavedením povinné školní docházky. Především obrozenečtí a národně orientovaní historici jí vyčítají omezení samosprávy českých zemí a potlačení role češtiny ve veřejném životě, její reformy však zároveň představovaly pro obyvatelstvo českých zemí zásadní krok na cestě k moderní společnosti.

 

 

RYANTOVÁ, Marie, ed., VOREL, Petr, ed. a ANTONÍN, Robert. Čeští králové. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2008. 583 s., [8] s. barev. obr. příl. Historická paměť. Velká řada; sv. 16. ISBN 978-80-7185-940-6.