Ludvík Svoboda

^*25. 11. 1895 Hroznatín – ^†20. 9. 1979 Praha

Ludvík Svoboda bojoval v obou světových válkách. Nejdřív byl v roce 1915 odveden do rakousko-uherské armády a později byl ve stejném roce zajat na východní frontě. V srpnu 1916 se přihlásil do československých legií, účastnil se klíčových bojů s vojsky Německa, Rakouska-Uherska a posléze i sovětského Ruska, do Československa se vrátil roku 1920 jedním z posledních transportů. V Československé republice byl armádním důstojníkem.

Po německé okupaci na jaře 1939 se Svoboda stal členem tajné podzemní organizace Obrana národa. Začátkem téhož roku přešel ilegálně do Polska, kde utvořil první československé jednotky v Krakově a po porážce Polska přešel do SSSR. Zde vedl vojenské i diplomatické aktivity v československý prospěch, podle spekulací některých historiků byl tehdy přinucen sovětskou tajnou službou ke spolupráci. Po vypuknutí německé ofenzívy proti SSSR se Svoboda stal velitelem československých vojenských jednotek na východní frontě. V prosinci 1943, po osvobození Kyjeva, při němž sehrála československá brigáda významnou roli, byl Svoboda jmenován brigádním generálem.

V dubnu 1945 se Svoboda jako nestraník stal ministrem národní obrany. Byl však podezírán, že byl ve skutečnosti tajným členem KSČ (v seznamech tajných členů ovšem není). Komunistickou stranu Československa fakticky podpořil v únoru 1948, v listopadu téhož roku do ní i vstoupil. I po únoru se ovšem snažil zachovat část legionářských a československých armádních tradic, což jej přivedlo do konfliktu se skalními stalinisty jako byl např. Bedřich Reicin. Dne 25. 4. 1950 byl Svoboda odvolán z funkce ministra národní obrany a jmenován náměstkem předsedy vlády, ale v září 1951 byl odvolán i z této funkce. O rok později byl krátce vězněn, po intervenci z Moskvy byla obvinění proti němu zúžena a posléze byl poslán do důchodu. Působil v JZD v Hroznatíně.

Už v roce 1954, po smrti Stalina i Gottwalda a díky Chruščovovi, se Svoboda postupně vracel do politického života. V tomto roce se stal členem předsednictva Národního shromáždění. V období Pražského jara byl Svoboda dne 30. 3. 1968 zvolen československým prezidentem na základě doporučení Alexandra Dubčeka, prvního tajemníka Komunistické strany Československa. Do srpna 1968 byl známý jako podporovatel reformátorů. Během okupace vyjádřil protest proti vstupu vojsk a odmítl jmenovat tzv. dělnicko-rolnickou vládu, složenou z členů ÚV KSČ, kteří chtěli převzít s podporou okupačních vojsk moc v zemi a postavit dosavadní vedení země před tribunál. Odcestoval do Moskvy s cílem zajistit propuštění Dubčeka a dalších vedoucích představitelů reformy, kteří byli uneseni invazními silami. V Moskvě však pod tlakem podepsal spolu s dalšími představiteli Moskevský protokol, který legitimizoval pobyt okupačních vojsk.

Svoboda podpořil nástup Gustáva Husáka do čela strany který však postupně jeho vliv oslaboval. Svobodovi se nepodařilo intervenovat za některé oběti čistek, kterým chtěl pomoci. Zákaz postihl i jeho vlastní paměti. Ludvík Svoboda vykonával prezidentský úřad i přes svůj špatný zdravotní stav do roku 1975. Dokonce byl přijat zvláštní zákon, aby mohl být prezidentské funkce zbaven. Jeho místo zaujal Gustáv Husák.

KLUSÁKOVÁ, Zoe. Ludvík Svoboda: životopis. 2., aktualizované vydání. Kroměříž: Město Kroměříž, 2015. 58 stran. ISBN 978-80-260-9192-9.