Lucemburkové

Lucemburkové byli po Přemyslovcích druhým rodem, který dokázal na českém trůně založit dynastii. Svůj původ odvozovali od bájné víly Meluzíny, která se měla provdat za rytíře Raymondina. Původní državou rodu bylo nevelké hrabství lucemburské na západní hranici Svaté říše římské s Francií. Právě blízkost k římskému i francouzskému panovníkovi stála za strmým mocenským vzestupem Lucemburků ve 14. století. V roce 1308 byl hrabě Jindřich VII. Lucemburský zvolen králem Svaté říše římské jako kompromisní kandidát říšských stavů a francouzského krále Filipa IV. Do té doby nepříliš významný hrabě dokázal nově nabyté příležitosti rychle využít a o dva roky později dosadil s podporou části české šlechty a duchovenstva svého syna Jana Lucemburského na český trůn.

Český stát představoval pro Lucemburky významnou oporu jejich rodové moci, a proto neváhali věnovat jeho rozvoji značné úsilí. Už Jan Lucemburský dokázal rozšířit jeho území o Slezsko a Chebsko, skutečný rozkvět však přišel za vlády jeho syna Karla IV., který byl jako první český král zároveň i římským císařem. Země se pod Karlovým vedením stala jedním z hlavních politických center Říše a zároveň zažila do té doby nebývalý kulturní rozkvět. Především Praha, nyní sídlo univerzity a arcibiskupství, se na několik desetiletí zařadila mezi přední evropské metropole. Karel zároveň důmyslnou sňatkovou a dědickou politikou rozšířil lucemburské državy o řadu dalších území, mezi něž náleželo např. Braniborsko, Horní Falc, Dolní Lužice a řada menších území v Říši.

Po smrti Karla IV. připadlo rozsáhlé lucemburské panství jeho synům Václavovi, Zikmundovi a Janu Zhořeleckému, pouze na Moravě vládli synové Karlova bratra Jana Jindřicha Jošt (římský král 1410–1411) a Prokop. Vzájemná rivalita mezi jednotlivými Lucemburky však vedla k oslabení pozice rodu v Říši, která vyvrcholila Václavovým sesazením z říšského trůnu v roce 1400. Jako jediný se Karlovu věhlasu a postavení dokázal přiblížit Zikmund, který se postupně stal králem uherským (1381), římským (1410, císařem od roku 1433) a po Václavově smrti v roce 1419 také králem českým, ačkoliv jeho vládu v Čechách na dlouhých 17 let přerušila husitská revoluce. Ani on, ani žádný z dalších Lucemburků však nedokázal přivést na svět mužského dědice a Zikmundovou smrtí v roce 1437 rod vymřel po meči.

ANTONÍN, Robert et al. Lucemburkové: česká koruna uprostřed Evropy. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 929 s. ISBN 978-80-7422-093-7.