Karel IV.

^*14. 5. 1316 Praha – ^†29. 11. 1378 Praha

Karel IV. byl synem krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Při křtu dostal původně jméno Václav, ve věku sedmi let však byl poslán na výchovu k francouzskému královskému dvoru, kde při biřmování v roce 1323 přijal jméno svého kmotra Karla Sličného. Ve Francii získal na svou dobu vynikající vzdělání a zkušenost s vyspělou dvorskou kulturou. V letech 1331–1333 zastupoval otce v lucemburských severoitalských državách, kde sbíral cenné politické i válečné zkušenosti. Poté se na přímluvu českých pánů vrátil do Čech a z pověření Jana Lucemburského převzal správu země, k čemuž mu král udělil v roce 1334 titul markraběte moravského. Snažil se o nápravu poměrů v zemi a navrácení rozprodaného královského majetku.

Ještě předtím, než se Karel stal českým králem, dosáhl řady politických úspěchů. V roce 1344 získal souhlas k povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a v červenci 1346 byl zvolen římským králem. Po nástupu na český trůn budoval český stát  jako základnu rodové moci Lucemburků a budoucí centrum Svaté říše římské. Od počátku své vlády se proto snažil nejrůznějšími způsoby pozvednout jeho hospodářství i prestiž. V roce 1348 zahrnul jednotlivá území do společenského svazku známého jako „země Koruny české“, což byl vůbec první abstraktní koncept českého státu. Mimořádnou pozornost věnoval Praze, kde kromě arcibiskupství zřídil také univerzitu a zcela novou čtvrť, Nové Město pražské, jehož stavba se řadila k nejambicióznějším urbanistickým projektům své doby.

Systematická péče o český stát neznamenala, že by Karel IV. zanedbával dění v Říši. Zde se naopak projevil jako schopný diplomat, který pružnou politikou dokázal vyvažovat řadu protikladných mocenských zájmů a udržovat v stabilitu. V roce 1355 získal císařský titul a o rok později vydal tzv. Zlatou bulu Karla IV., která představovala vůbec první ústavní dokument Svaté říše římské. Důmyslnou sňatkovou politikou a dědickými smlouvami připojil k českému království Dolní Lužici, část Horní Falce, Braniborsko a řadu menších území v Říši, většina jich však byla ztracena již za vlády Karlových synů. Dlouhodobou snahou Karla IV. bylo také ukončení tzv. avignonského zajetí papežů a jejich opětovný návrat do Říma. Uspěl až na konci svého života, v roce 1378,  kdy po složitých vyjednáváních přesídlil z Avignonu do „věčného města“ papež Řehoř IX. Karel IV. byl celkem čtyřikrát ženat: s Blankou z Valois,  s Annou Falckou, s Annou Svídnickou a Eliškou Pomořanskou. Celkem měl 12 potomků, z nichž nejvýznamnější byli čeští králové Václav IV. a Zikmund Lucemburský a dcera Anna.

Období vlády Karla IV. je českou společností i řadou historiků dlouhodobě vnímáno jako zlatý věk českých dějin. Země pod jeho vedením dosáhla dosud nebývalé prestiže, hospodářské prosperity a kulturního rozkvětu. Především Praha se také poprvé ve svých dějinách stala významným centrem evropské vzdělanosti, architektury a kultury. Mnohá umělecká díla a stavby, které vznikly během Karlovy vlády, se dosud řadí k nejvýznamnějším svého druhu na území České republiky.

ANTONÍN, Robert et al. Lucemburkové: česká koruna uprostřed Evropy. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 929 s. ISBN 978-80-7422-093-7.
RANDÁK, Jan a kol. Osobnosti českých dějin. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013. 432 s. ISBN 978-80-242-4196-8.
RYANTOVÁ, Marie, ed., VOREL, Petr, ed. a ANTONÍN, Robert. Čeští králové. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2008. 583 s., [8] s. barev. obr. příl. Historická paměť. Velká řada; sv. 16. ISBN 978-80-7185-940-6.