Karel I.

^*17. 8. 1887 Persenburg, Rakousko-Uhersko (dnešní Rakousko) – ^†1. 4. 1922, Funchal, Portugalsko

Karel I. byl synem arcivévody Oty Františka a Marie Josefy Saské a prasynovcem císaře Františka Josefa I. Studoval na benediktinském gymnáziu ve Vídni a následně práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. K Čechám si zachovával úzký vztah i během své vojenské kariéry a byl častým hostem na zámku v Brandýse nad Labem. Kromě řady světových jazyků ovládal jako jeden z mála členů habsburského rodu plynule i češtinu. Následníkem trůnu se stal zcela nečekaně poté, co byl 28. 6. 1914 v Sarajevu zavražděn předchozí následník František Ferdinand d'Este, a trvalo další rok, než začal být významněji zasvěcován do státních záležitostí.

Mladý arcivévoda se ujal vlády po smrti Františka Josefa I. dne 21. 11. 1916. Oproti svému prastrýci razantně změnil styl vládnutí – nepotrpěl si příliš na formální etiketu a nadšeně využíval moderní technologie. Obnovil také zasedání říšské rady a nechal propustit politické vězně. Jeho prvořadým cílem bylo vyvést Rakousko-Uhersko z první světové války, o níž se domníval, že ji tento stát nemůže vyhrát. Dohodové mocnosti však jeho úsilí vesměs sabotovaly a sám císař se k jednostrannému ukončení vojenských akcí nikdy neodhodlal.

Zhoršující se válečná a hospodářská situace nakonec vedla v říjnu 1918 k naprosté dezintegraci říše, které nezabránil ani Karlův opožděný pokus o federalizaci její předlitavské části. 11. 11. 1918 byl císař přinucen vzdát se výkonu vlády v Rakousku a o několik dní později také v Uhrách, nikdy však jako panovník neabdikoval. Mezitím vyhlásily nezávislost i další nástupnické státy Rakouska-Uherska, mezi nimi i Československo. Karel byl nakonec rakouskou vládou donucen opustit Rakousko, se ztrátou trůnu se však nikdy nesmířil a během roku 1921 se dvakrát pokusil získat vládu v Maďarsku, které jako jediné alespoň formálně zůstávalo monarchií. Oba pokusy však skončily fiaskem. Následně byl internován na portugalském ostrově Madeira, kde roku 1923 v pouhých 35 letech zemřel. Za svoji mírovou inciativu během války a vládu podle křesťanských principů byl v roce 2004 římskokatolickou církví blahoslaven.

Upoutávka


Datace

BAHENSKÁ, Marie et al. Habsburkové: 1740-1918: vznikání občanské společnosti. Vydání první. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2016. 830 stran. ISBN 978-80-7422-483-6.
HAMANN, Brigitte. Habsburkové: životopisná encyklopedie. Překlad Milan Kouřimský a Milada Kouřimská. 3. vyd. Praha: Brána, 2010. 403 s. ISBN 978-80-7243-455-8.
RANDÁK, Jan a kol. Osobnosti českých dějin. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013. 432 s. ISBN 978-80-242-4196-8.
RYANTOVÁ, Marie, ed., VOREL, Petr, ed. a ANTONÍN, Robert. Čeští králové. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2008. 583 s., [8] s. barev. obr. příl. Historická paměť. Velká řada; sv. 16. ISBN 978-80-7185-940-6.