Karel Havlíček Borovský

^*31. 10. 1821 Borová u Přibyslavi – ^†29. 7. 1856 Praha

Karel Havlíček se narodil v Borové, odkud je také odvozen jeho přídomek „Borovský“. V letech 1832–1838 studoval gymnázium v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod). Již tehdy se jeho zálibou stalo německé veršování. Na začátku své kariéry byl nejen pod vlivem profesora Jana Pravoslava Koubka a básníka Jana Kollára zastáncem panslavismu. Slovanská myšlenka ho natolik pohltila, že studoval další slovanské jazyky a plánoval ji promítnout i do své literární tvorby. Na doporučení spisovatele Pavla Josefa Šafaříka byl přijat jako vychovatel na Rus. Během krátkého pobytu však ztratil veškeré iluze ohledně myšlenky vzájemné slovanské pomoci. Po návratu se začal stýkat s historikem Františkem Palackým, který jej doporučil jako redaktora do Pražských novin obsahujících beletristickou přílohou Česká včela.  Zde na začátku roku 1846 uveřejnil článek pod názvem Slovan a Čech, v němž prohlásil všeslovanství a vlastenectví za „jen o něco méně horší než kosmopolitismus“ a dodal, že se může s hrdostí prohlásit za Čecha, ale nikoliv Slovana. Redakci opustil na jaře 1848. Začal vydávat vlastní nezávislé Národní noviny, v nichž na začátku přikládal jako přílohu první český ilustrovaný politicky-satirický list Šotek. Jeho obsah kromě epigramů plnily parodistické politické písně. Po porážce revoluce zůstával jedním z mála opozičních novinářů. Byl nucen zastavit vydávání Národních novin, přesto ještě v Kutné Hoře vydával časopis Slovan (1850–1851), který psal z velké části sám. Podílel se na organizaci Slovanského sjezdu, navštívil Polsko a Chorvatsko, aby přesvědčil tamní spisovatele k účasti na sjezdu.

Jako umlčený novinář se odstěhoval do Německého Brodu, kde jej v prosinci 1851 zatkla policie a v uzavřeném povozu deportovala do tyrolského městečka Brixenu. Zde Havlíček napsal své nejznámější satirické básně. Kvůli nemocné ženě a dcerce byl z internace propuštěn na jaře 1855 poté, co se zřekl veškeré další veřejné činnosti. Až do konce života byl pod neustálým policejním dohledem, mnozí bývalí známí se mu kvůli tomu vyhýbali. Manifestační účast na jeho pohřbu dne 29. 7. 1856 nicméně ukázala, jakou měl mezi lidmi autoritu. Jeho pohřeb zorganizoval sládek Ferdinand Fingerhut-Náprstek, bratr Vojty Náprstka, a pořadatelství se ujali Josef Němec spolu s Josefem Václavem Fričem. Samotné ceremonie se zúčastnilo velké množství lidí, přičemž policie jmenovitě zaznamenávala jejich přítomnost.

Havlíček zastával názor, že si Češi i další slovanské národy žijící v rakouské monarchii musí svá práva vydobýt vlastními silami, a v tomto smyslu i sám jednal. Velkou pozornost vzbudil svou kritikou vlasteneckého románu Josefa Kajetána Tyla Poslední Čech. Svůj text zveřejnil v České včele roku 1845, kde nekritizoval ani tolik literární kvality díla, ale spíš ideové (naivní a sentimentální pojetí vlastenectví). Později v otázce literární kritiky zastával názor, že poezie musí být odrazem básníkovy duše, popisovat situace, které sám zažil. Dával přednost lidovému slohu, což v něm utvrzovalo přesvědčení o potřebě jednoduchosti v umění. Jako satirik se též vyjadřoval převážně veršem inspirovaným lidovou písní. V nejvypjatější politické akci let 1848–1849 skládal Havlíček texty na motivy známých lidových písní. Svou básnickou dráhu začal epigramy, k oblíbenému žánru se vracel do konce života. Sbírka Epigramy (1845) zůstala za autorova života v rukopise. Její jednotlivé oddíly jsou ironicky adresovány církvi, králi, vlasti, múzám a světu. Kromě toho je autorem tří delších básní. První z nich, Tyrolské elegie, je výrazně autobiografická, líčí v ní noc, kdy byl vytažen z postele a následně za policejní asistence dovezen do Tyrol. Samotný text představuje významný příspěvek k české žalářní poezii, která byla oblíbeným protestem proti politickým útlakům. Druhá, Král Lávra, začíná jako pohádka a pohádku připomíná. Cizí látku Havlíček přizpůsobil české realitě, do popisu postav vložil humorné prvky. Třetí, nejsložitější z Havlíčkových brixenských satir, je Křest svátého Vladimíra, v podtitulu označený Legenda z historie ruské. Ruského knížete Vladimira z 10. století zobrazil jako despotu s oporou policie a vojenských soudů. Pohanského boha Peruna vylíčil jako jednoho ze sluhů na carském dvoru. Tato skladba zůstala nedokončená, nebo se konec ztratil.

JAKUBEC, Jan. Dějiny literatury české. [Díl] 2, Od osvícenství po Družinu máje. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: J. Laichter, 1934 [i.e. 1933]. xv, 1051 s. Laichterův výbor nejlepších spisů poučných; kn. 53.
LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.
NOVÁK, Arne. Karel Havlíček - osvětový buditel lidu. In: Zvony domova a Myšlenky a spisovatelé: [dvě knihy studií a podobizen]. Praha: Novina, 1940. 371 s. Dílo Arna Nováka; 1.