Josef Václav Sládek

^*27. 10. 1845 Zbiroh – ^†28. 6. 1912 Zbiroh

Josef Václav Sládek navštěvoval německé novoměstské piaristické gymnázium, ale po opakujících se konfliktech s učitelem latiny přešel na Akademické gymnázium, kde se zapojil do místních literárních aktivit. Tehdy pod vlivem matčina zpěvu lidových písní začal psát své první verše. Během univerzitních studií se věnoval fyzice, matematice a přírodopisu, vedle toho se ve stejné době stal jedním z iniciátorů literárního spolku Ruch. V letech 1868–1870 pobýval v Americe, kde vystřídal spoustu různorodých, většinou dělnických povolání. Po návratu působil až do roku 1875 v redakci Národních listů. Začal se věnovat výuce angličtiny, napřed na gymnáziu, později se mu podařilo získat místo lektora na Univerzitě Karlo-Ferdinandově (dnešní Univerzita Karlova). Převzal po Janu Nerudovi a Vítězslavu Hálkovi vedení časopisu Lumír, s  mladšími spolupracovníky redakce však v 90. letech 19. století vstoupil především kvůli hodnocení tvorby lumírovců do ostré polemiky. Poslední léta života jej dlouhodobá nemoc upoutala na kolečkové křeslo, po smrti byl pohřben na Slavíně na Vyšehradském hřbitově. 

Svou poezií Sládek předznamenával proud tzv. „písní beze slov“, tj. poezie fascinované hudbou. Ve  sbírkách Básně (1875) a Jiskry na moři (1879) se představil jako lyrik, schopný tlumočit sociální problémy, a také jako citlivý muž, jenž poznal opravdovou bolest a ztrátu. Tyto dvě polohy naznačují budoucí směr jeho poezie – ruchovsko-lumírovský patos a písňovost inspirovanou lidovou tvorbou. Největšího ohlasu dosáhl sbírkou Selské písně a české znělky (1890), jejichž lyrický mluvčí se chová jako anonymní zpěvák a mluví o sobě jako o venkovanu a sedlákovi. Výrazně idealizující představu sedláka přivítalo především agrárně laděné politické hnutí. K vnímání Sládka jako prvního národního básníka přispěla autorova poezie pro děti Zlatý máj (1887), Skřivánčí písně (1888) nebo Zvony a zvonky (1894), kde na pestré škále různých žánrů zbavil dětskou poezii didaktičnosti. Dvě další sbírky, Starosvětské písničky a jiné písně (1891) a Směska (1892), Sládek pojal jako variace na lidovou píseň.

Melodičnost Sládkových veršů inspirovala k zhudebnění jeho poezie několik skladatelů, především Karla Bendla a Josefa Bohuslava Foerstera. Jako publicista byl autorem črt o přírodě a životním stylu Američanů a také přistěhovalců z Čech na nový kontinent. Druhou oblast jeho činnosti představovala kritika a především četné polemiky. Jako překladatel se věnoval zejména poezii (George Gordon Byron). Uvedl do češtiny též indiánský epos Píseň o Hiavatě (1872, přepracováno 1909) amerického básníka Henryho Wadswortha Longfellowa. Hlavním počinem v této oblasti se stal překlad 32 her Williama Shakespeara (poslední, 33. svazek souboru, dokončil básník a překladatel Antonín Klášterský).

LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.
NOVÁK, Arne. Zvony domova a Myšlenky a spisovatelé: [dvě knihy studií a podobizen]. Praha: Novina, 1940. 371 s. Dílo Arna Nováka; 1.
OPELÍK, Jiří, ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985-2008. 7 sv. ISBN 80-200-0797-0.