Josef Kajetán Tyl

^*4. 2. 1808 Kutná Hora – ^†11. 7. 1856 Plzeň

J. K. Tyl se na gymnáziu v Hradci Králové seznámil s Václavem Klimentem Klicperou, navštěvoval také Filozofickou fakultu v Praze, ale studium nedokončil. Jako člen Hilmerovy kočovné společnosti se v souboru seznámil se svou budoucí ženou, herečkou Magdalenou Forchheimovou. Pro potřeby jeviště přeložil, upravil a adaptoval přes 50 her. Překládal divácky populární hry z repertoáru předměstského divadla ve Vídni. V roce 1833 se svými spolupracovníky založil Kajetánské divadlo v Praze na Malé straně. Jako autor originálních textů se pak orientoval na tentýž žánr, nejúspěšnějšími byly ty, v nichž se vysmíval vybraným lidským zvykům a obyčejům. Pět let byl dramaturgem a režisérem českých her ve Stavovském divadle (1846–1851). V revolučním roce 1848 se účastnil Slovanského sjezdu a podílel se na založení občanského spolku uvědomělých obrozenců Slovanská lípa. Avšak po vydání oslavného textu na atentát na Františka Josefa I. jeho sláva miláčka národa uhasla a z divadla byl vyhozen. Založil kočovnou společnost a hrál na cizí koncesi. Zemřel v bídě na tuberkulózu.

Na tradice vídeňské lokální frašky navazovala Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (1834). Z písně Kde domov můj?, zhudebněné Fr. Škroupem, se stala postupně slavnostní píseň Čechů a po roce 1918 část státní hymny. K dobově nejúspěšnějším patřily Tylovy dramatické báchorky, nichž autor zdůraznil obyčejný život s jeho politicky aktuálními momenty (Strakonický dudák /1847/). Dalšími pohádkovými hrami se Tyl vyjadřoval k nastupující politické situaci po roce 1848 (Tvrdohlavá žena). Protirevolučně a protipokrokářsky zaměřenou hru Jiříkovo vidění (1849) psal na zahájení provozu v letní aréně ve Pštrosce. Použil v ní motivy ze známých vídeňských předloh, nevyhýbal se přitom ani plagiátu.

Ani systematická a neutuchající novinářská činnost jej však nedokázala uspokojivě uživit. Jím vedený časopis Květy (1833–1845) se stal ohniskem, které tehdy sjednotilo umělecký ruch mezi Čechy. Lidovýchovný dvouměsíčník Posel z Prahy (1846–1849) psal Tyl většinou sám, vždy se zřetelem k lidovému venkovskému čtenáři. Časopis dosáhl rekordního nákladu 2500 exemplářů.

Jako příkladný český spisovatel se Tyl prezentoval v prvním výběru vlasteneckých povídek – Kusy mého srdce (1844). Zásadním bodem v jeho epické tvorbě se stal román Poslední Čech (1845), jehož dějová osnova sleduje zapojení mladší generace do obrozeneckých snah české šlechty. Dílo dostalo druhou cenou Matice české a potvrdilo Tylovu pověst „miláčka národa“. K. H. Borovský je však ostře kritizoval za naivní pojetí vlastenectví. V jiném typu vlasteneckých povídek Tyl dokázal být i útočný: v díle Rozervanec (1840) vystoupil proti Máchovu tvůrčímu romantickému typu.

První pokus o vydávání spisů J. K. Tyla na vrcholu jeho popularity ve 40. letech ztroskotal kvůli nedostatku odběratelů. Poslední kritické vydání (1952–1989) je ideologicky poznamenáno přeceněním Tyla jako národního klasika. V 50. letech 20. století byla jeho díla desinterpretována pod vlivem marxistické ideologie: socialistický realismus je dával za příklad pro jejich lidovost, realismus a společenskou angažovanost.

LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.