Jazyk: CZ | Simple Czech | EN | RU
Josef I.

Josef I.

Český král, uherský král a římský císař v letech 1705–1711. V českých zemích prakticky zapomenutý panovník, zároveň však také vzdělaný a kultivovaný reformátor, který během své krátké vlády usiloval o výraznou modernizaci habsburské říše.


Josef I. – obraz od Franze Stamparta (1675 - 1750). Sbírka: München, Bayerische Schlösserverwaltung, licence Public Domain, Zdroj: Brennpunkt Europas 1704; Die Schlacht von Höchstädt https://en.wikipedia.org/wiki/File:JosephI.1705.JPG
Podrobné informace

*27. 7. 1678 Vídeň, Rakouské arcivévodství (dnešní Rakousko) – 17. 4. 1711 Vídeň, Rakouské arcivévodství (dnešní Rakousko)

Josef I. byl synem císaře Leopolda I. a jeho třetí manželky Eleonory Neuburské. Údajně elegantní, přitažlivý mladík se zálibou v ženách a neváhající hledat při správě země odvážná, inovativní řešení se podle dobových zpráv jen v máločem podobal svým zbožným, konzervativním předkům. S nimi jej pojila především vášeň pro hudbu a jazykové nadání. Ještě před nástupem na trůn se kolem něj soustředila řada reformně smýšlejících šlechticů, kteří jeho prostřednictvím příznivě ovlivňovali politiku habsburského dvora.

 Po nástupu na trůn generačně obměnil tajnou radu a další důležité úřady mladšími, reformě naladěnými lidmi a zahájil práci specializovaných odborných komisí, které měly řešit konkrétní problémy habsburského soustátí. V duchu merkantilistických zásad usiloval o hospodářské a správní reformy – podporoval rozvoj obchodu, zakládání manufaktur a spravedlivější rozvržení daní, které měly tentokrát zasáhnout i šlechtu. Vydal také vůbec první trestní zákoník v české historii a v roce 1707 se mu podařilo uvést v život pražskou inženýrskou školu, předchůdkyni dnešního ČVUT. Zasloužil se i o zvýšení prestiže českých zemí, neboť v roce 1708 prosadil znovupřijetí českého kurfiřtského hlasu při volbě císařů Svaté říše římské.

Aktivně si Josef I. počínal i v zahraniční politice. Úspěšně pokračoval ve válce o španělské dědictví proti francouzskému králi Ludvíku XIV. a dohodou, jíž byla udělena svoboda vyznání slezským luteránům, odvrátil hrozbu války se Švédskem. Kombinací obratné diplomacie a vojenského nátlaku potlačil uherské povstání vedené sedmihradským knížetem Františkem II. Rákóczym. V době mírových jednání však onemocněl pravými neštovicemi a v nedožitých 33 letech zemřel. Konec jeho krátké, avšak pozoruhodné vlády nepřežila ani řada jeho reformních snah, které se plně rozvinuly až za Marie Terezie a Josefa II. Protože Josef I. neměl mužského potomka, ujal se vlády jeho mladší bratr Karel VI.

Použité zdroje
BASTL, Beatrix et al. Habsburkové Země Koruny české ve středoevropské monarchii: 1526-1740. Vydání první. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 911 stran. ISBN 978-80-7422-572-7.
HAMANN, Brigitte. Habsburkové: životopisná encyklopedie. Překlad Milada Kouřimská a Milan Kouřimský. Vyd. 1. Praha: Brána, 1996. 403 s. ISBN 80-7176-415-9.
RYANTOVÁ, Marie, ed., VOREL, Petr, ed. ANTONÍN, Robert. Čeští králové. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2008. 583 s., [8] s. barev. obr. příl. Historická paměť. Velká řada; sv. 16. ISBN 978-80-7185-940-6.

2016-2020 ABCzech.cz - © Filozofická fakulta Univerzity Karlovy

Materiály dostupné na této platformě lze bez výslovného souhlasu užívat výhradně pro vlastní a nekomerční účely s řádným uvedením zdroje. Jakékoli jiné použití je povoleno pouze se souhlasem autorů.

Nařízení EU o ochraně osobních údajů

Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.