Jan Žižka

^*kolem 1360 Trocnov – ^†11. 10. 1424 Přibyslav

Jan Žižka z Trocnova pocházel ze zchudlého jihočeského zemanského rodu. V pramenech se poprvé objevuje v roce 1378, na počátku 15. století pak jako námezdní žoldnéř a od roku 1414 sloužil na dvoře českého krále Václava IV. Není známo, kdy se stal stoupencem husitství, v roce 1419 se však již podílel na první pražské defenestraci, po které husité ovládli Nové Město pražské, a následně začal sloužit v husitském vojsku. Nejprve působil v Plzni, odkud po pěti měsících odešel s dalšími husity do města Tábor. Při cestě porazil 25. 3. 1420 přesilu katolických rytířů v bitvě u Sudoměře, v níž úspěšně uplatnil využití vozové hradby, jež se brzy stala základem husitského válečnictví. V dubnu 1420 byl zvolen jedním ze čtyř táborských hejtmanů. Druhého velkého vítězství se dočkal 14. 7. 1420 v bitvě na Vítkově, která zmařila úsilí krále Zikmunda Lucemburského o dobytí Prahy a způsobila tak krach první protihusitské křížové výpravy. Při obléhání hradu Rabí v červnu 1421 utrpěl Žižka poranění druhého oka (o první přišel již v mládí) a krátce nato oslepl. Ani to mu však nezabránilo, aby v bitvách u Kutné Hory a Německého Brodu rozdrtil na přelomu let 1421 a 1422 vojska Zikmundovy druhé křížové výpravy.

Dobové prameny líčí táborského vojevůdce jako statečného a čestného člověka, který vynikal osobní skromností. Zároveň byl hluboce věřícím a nekompromisním obhájcem husitské víry. Neváhal nechat povraždit obyvatele těch měst, která se mu nevzdala, bořit kláštery a pronásledovat řeholníky (s podobnou krutostí však postupovali i protivníci husitů). Jeho nekompromisní postoje jej nakonec přivedly do sporu i s ostatními představiteli táborské obce, v roce 1423 proto odešel do východních Čech, kde založil vlastní městský svaz tzv. orebitů s vlastním polním vojskem. Následně se několikrát vojensky střetl s umírněnými husity pod vedením Prahy, obě strany však nakonec uzavřely v roce 1424 mír a spojily se ke společnému tažení na Moravu, během kterého však Žižka nečekaně zemřel.

Žižkovo jméno budilo vyhrocené emoce ještě za vojevůdcova života. Husité jej oslavovali jako téměř ideálního rytíře, bez jehož vítězství by byl úspěch revoluce nemyslitelný. Pro katolíky byl naopak ztělesněním ďábla, vrahem a lupičem, jehož slepota byla výrazem duchovní zaslepenosti. Národní obrození pak z Žižky učinilo hrdého ochránce českého národa, ideál pokroku, svobody a demokracie, přičemž tato představa s menšími obměnami přetrvávala až do roku 1989. Přestože od té doby byla jeho osoba podrobena potřebné, ale často též přehnané kritice, je nadále v české společnosti vnímán jako jedna z největších postav českých dějin.

ČORNEJ, Petr. Světla a stíny husitství: (události, osobnosti, texty, tradice): výbor z úvah a studií. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 481 s. ISBN 978-80-7422-084-5.
DRDA, Miloš, ed. a VYBÍRAL, Zdeněk, ed. Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách: VI. mezinárodní husitologické sympozium: Tábor, 12.-14. října 2004. Ústí nad Labem: Albis international, 2007. 918 s. Husitský Tábor, suppl. 3. ISBN 978-80-86971-30-8.
RANDÁK, Jan a kol. Osobnosti českých dějin. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013. 432 s. ISBN 978-80-242-4196-8.
ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3, Kronika válečných let. Vyd. 2., Ve vydavatelství Karolinum 1. Praha: Univerzita Karlova, 1996. 420 s., [42] s. obr. příl. ISBN 80-7184-072-6.