Jan Zahradníček

^*17. 1. 1905 Mastník – ^†7. 10. 1960 Vlčatín

J. Zahradníček byl již od dětství poznamenán úrazem, který se mu stal po pádu ze seníku a kvůli kterému byl až do konce svého života invalidní. Po nástupu na Karlovu univerzitu se seznámil se skupinou katolických intelektuálů okolo revue Tvar, kam patřili Jan Čep, Rudolf Černý, Jan Dokulil, Bedřich Fučík nebo Miloš Dvořák. Od roku 1940 řídil Zahradníček literární časopis Akord, který nový režim z politických důvodů zakázal a Zahradníčkovi byl přiznán invalidní důchod. Rok po svém zatčení byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu na třináct let vězení za „protistátní“ činnost. Na základě všeobecné amnestie byl propuštěn o pět let dříve, ale záhy na to zemřel.

Zahradníčkova prvotina Pokušení smrti (vydána jen bibliofilsky 1930), vyjadřuje existenciální úzkost, využívá nepravidelný verš, antiteze a oxymóra. Bolestné pocity a odcizení stupňovala v určité míře autorova tělesná vada. V dalších sbírkách, zejména v Jeřábech (1933), přibývá obrazů přesahujících bezprostřední fyzickou existenci. Od poloviny 30. let jeho poezie směřovala k rozšíření pohledu a odhalení podstaty světa a života. Ve sbírkách Žíznivé léto (1935) a Pozdravení slunci (1937) získává tato linie převahu a ústí do sugestivní poetiky křesťanské kosmogonie, promítnuté na pozadí obrazů přírody a krajiny.

Následující, válečná etapa Zahradníčkova vývoje se obrací k tradičním hodnotám: k zemi a národu, čímž se rozvíjí svébytné pojetí tragédie národního osudu. Jádrem sbírky Korouhve (1940) jsou hymny na patrony české země. Jeden z vrcholů Zahradníčkovy poezie válečných let představuje rozsáhlá hymnická báseň Žalm roku dvaačtyřicátého (1942), která mohla být publikována až v poválečné sbírce Stará země (1946).

Po válce se Zahradníčkova poezie zprošťuje dekorativnosti a mnohomluvnosti. V La Salettě (1947) hovoří o zjevení z roku 1846 jako o varování, že ze světa mizí láska a bůh. Svou asi neslavnější básnickou skladbu ve volném verši Znamení moci (1950–1951) stihl dokončit ještě před svým zatčením a uvězněním v létě 1951. Je nekompromisním básnickým vyjádřením tragédie poválečného humanismu a lidské existence zbavené transcendence a drcené odlidštěnou totalitní ideologií a diktaturou. Knihu Čtyři léta (1969) uspořádal Zahradníčkův přítel a spoluvězeň Bedřich Fučík. Sbírka obsahuje tvorbu z posledních čtyř let věznění a z krátké doby po propuštění. Ve vězení vznikly také básně ze sbírky Dům Strach vydané až v roce 1981 v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu.

LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.