Jan Rokycana

^*po 1390 Rokycany – ^†22. 2. 1471 Praha

Jan Rokycana byl synem chudého venkovského kováře. Vzdělání se mu dostalo nejprve v augustiniánském klášteře v Rokycanech, později odešel studovat na pražskou univerzitu, kde se přidal mezi stoupence mistrů Jana Husa a Jakoubka ze Stříbra usilujících o nápravu církve. Ačkoliv se stal pevným přívržencem husitství, opakovaně se střetl v disputacích s radikálním husitským kazatelem Janem Želivským, po jehož zavraždění v roce 1422 byl nucen uprchnout z Prahy. Názorově se vymezoval vůči táborským husitům, svým diplomatickým talentem však zároveň v roce 1424 významně přispěl k uzavření míru mezi umírněnou Prahou a radikály v čele s Janem Žižkou. O rok později začal působit jako kazatel (později jako farář) v Týnském chrámu a postupně se stal namísto stárnoucího Jakoubka ze Stříbra vůdčí osobností pražského kališnického duchovenstva. V roce 1429 byl ustanoven správcem veškerého husitského duchovenstva. Zejména díky jeho úsilí husité přijali nabídku k účasti na mírových jednáních s katolíky na basilejském koncilu, na kterém Rokycana sám obhajoval přijímání podobojí. V roce 1435 byl českým sněmem zvolen arcibiskupem pražským, římská církev však jeho volbu nikdy neuznala.

Jako hlava rodící se utrakvistické církve Jan Rokycana důsledně usiloval o udržení jednoty husitského hnutí, a to i za cenu potlačení názorově odlišných uskupení. V roce 1441 dosáhl na sněmu v Kutné Hoře schválení všeobecných zásad husitského vyznání a o tři roky později prosadil odsouzení nauky táborské církve. Kvůli jednotě husitské církve nakonec souhlasil i s pronásledováním Řehoře Krejčího a jeho jednoty bratrské, ačkoliv stál u jejího zrodu a s mnohými jejich myšlenkami sympatizoval. Podporoval zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem a stal se jeho důležitou oporou poté, kdy římští papežové odmítli uznat platnost basilejských kompaktát a vyhlásili proti českému království křížovou výpravu.

Rokycanovou zásluhou dostala kališnická církev pevnou organizační strukturu a ucelený systém víry. Potlačením radikálních proudů a důrazem na formální aspekty projevů zbožnosti však dříve živou husitskou zbožnost ze značné části ovládl formalismus a zkostnatělost.

RANDÁK, Jan a kol. Osobnosti českých dějin. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013. 432 s. ISBN 978-80-242-4196-8.
ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3, Kronika válečných let. Vyd. 2., Ve vydavatelství Karolinum 1. Praha: Univerzita Karlova, 1996. 420 s., [42] s. obr. příl. ISBN 80-7184-072-6.
ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 4., Epilog bouřlivého věku. Vyd. 2., Ve vydavatelství Karolinum 1. Praha: Univerzita Karlova, 1996. 550 s., [32] s. obr. příl. ISBN 80-7184-072-6.