František Ladislav Rieger

*10. 12. 1818 Semily – †3. 3. 1903 Praha

František Ladislav Rieger vystudoval akademické gymnázium v Praze a posléze práva na pražské univerzitě. Od začátku 40. let 19. století patřil k předním organizátorům českého národního života v Praze, angažoval se např. v podpoře české průmyslové výroby a při zakládání měšťanských spolků. V době revoluce 1848–1849 se jako přívrženec a spolupracovník Františka Palackého aktivně zúčastnil politického dění, zasedal také jako poslanec říšského sněmu v Kroměříži. Po rozpuštění sněmu odjel Rieger do Paříže, kde studoval národohospodářství, a následně pobýval v Anglii.

Do Čech se vrátil v roce 1851 a působil zde mimo jiné jako předseda Sboru pro zřízení Národního divadla. Vypracoval také projekt naučné encyklopedie, tzv. Riegrův Slovník naučný. Ihned po pádu tzv. Bachova absolutismu a obnovení ústavního režimu v Rakousku se však znovu aktivně účastnil politického života. Působil jako poslanec zemského sněmu i říšské rady a jako jeden z vedoucích představitelů české Národní strany a tzv. staročechů se výrazně podílel na formulování českých požadavků vůči ústřední vládě ve Vídni. Hlavním z nich mělo být tzv. česko-rakouské vyrovnání, které mělo spočívat v obnovení státoprávní celistvosti českých zemí a zrovnoprávnění českého a německého národa na jejich území. Na protest proti vyhlášení Rakouska-Uherska, při kterém byly opomenuty české zájmy, vyhlásil Rieger spolu s dalšími českými poslanci politiku tzv. pasivní rezistence, tj. neúčast na zasedáních římského sněmu. Tento bojkot však žádné výraznější výsledky nepřinesl.

Po návratu do říšské rady v roce 1879 přistoupil Rieger ke spolupráci s centrální vládou, na níž si vynutil řadu menších ústupků ve prospěch českých zájmů. V roce 1890 se výrazně podílel na schválení tzv. punktací, jež měly rozdělit Čechy podle jazyka na německou a českou část. Odpor české společnosti vůči tomuto plánu však znamenal Riegrův politický pád a odchod do ústraní. Až do smrti však zůstal respektovanou postavou českého politického života, což se odrazilo i v jeho jmenování do Panské sněmovny v roce 1897 a povýšení do šlechtického stavu

ANTONÍN, Robert et al. Encyklopedie českých dějin: osobnosti, fakta a události, které utvářely naši historii. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr, 2008. 520 s. ISBN 978-80-86880-65-5.
KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté: 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 2010. 339 s. ISBN 978-80-204-2307-8.
RANDÁK, Jan a kol. Osobnosti českých dějin. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013. 432 s. ISBN 978-80-242-4196-8.