František Karel Kolár

^*29. 1. 1829 Waldheim (Zahájí) u Tachova – ^†4. 12. 1895 Praha

František Karel Kolár (vlastním jménem František Kolář) získal německé základní vzdělání, česká gramatika a slovní zásoba mu činily problémy po celý život. V letech 1845–1851 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze (AVU). Debutoval ve Stavovském divadle, kde původně hrál jen v českých představeních. Roku 1862 přešel s českým souborem do nově otevřeného Prozatímního divadla, v němž později působil jako umělecký ředitel. Roku 1881 se stal členem pražského Národního divadla a od roku 1883 byl jeho vrchním režisérem. Po odchodu do důchodu roku 1892 až do své smrti stále herecky a režijně spolupracoval s Národním divadlem. Je pohřben na Olšanských hřbitovech.

Podle dobové estetiky romantismu neměl pro herectví žádné předpoklady: měl špatný hudební sluch, byl středního vzrůstu, s nevýraznou tváří. Zevnějšek svých postav dotvářel odpovídajícími maskami a kostýmy. Jeho hereckou metodou byla práce s mimickými a gestickými detaily. Poměrně brzy začal ztvárňovat postavy středního a staršího věku různých sociálních vrstev. Zahrál si nesčetné role z repertoáru klasického (Valentin ve Faustovi (Johann Wolfgang Goethe), Shylock v Kupci benátském, Klubko ve Snu noci svatojánské (William Shakespeare) atd.) i moderního (novinář Šmok v Žurnalistech (Gustav Freytag), De Mortemer ve Starých mládencích (Victorien Sardou) atd.). Své role kořenil humorem, ale sarkasmus a ironie mu byly cizí.

Ve funkci režiséra se, podobně jako většina českých umělců 60. a 70. let 19. století, snažil spojovat témata společenská a umělecká s historismem. Nejvýrazněji se to projevilo v tzv. živých obrazech, které se od 50. let staly nedílnou součástí jeho divadelní tvorby. Ty tvořili herci a komparzisté a byly jako vizuální  a ideové vyústění zařazovány obvykle na konec  inscenace.  Někdy je také komponoval k různým výročím a slavnostem, aranžoval tak například alegorický průvod při kladení základního kamene Národního divadla. V některých inscenacích se projevoval jeho sklon k výpravnosti divadla tzv. velkého stylu nebo snaha o dobový a lokální kolorit, což se od roku 1873 projevovalo i v jeho návrhářské praxi ve výrobě kostýmů.

Divadlo bylo také častým námětem jeho karikatur, které kreslil pro Humoristické listy a další časopisy. Divadelní dění také někdy využíval ke karikatuře politického života.

ŠORMOVÁ, Eva a kol. Česká činohra 19. a začátku 20. století: osobnosti. Vydání první. Praha: Institut umění - Divadelní ústav, 2015. 2 svazky (1294 stran). Česká divadelní encyklopedie. ISBN 978-80-200-2467-1.