Edvard Beneš

^*28. 5. 1884 Kožlany – ^†3. 9. 1948 Sezimovo Ústí

Edvard Beneš nastoupil po maturitě na gymnáziu na pražskou filozofickou fakultu. Po studiích v Praze odešel do Paříže a pokračoval ve studiu na Sorbonně na Svobodné škole politických a sociálních studií. V Dijonu v roce 1908 získal doktorát z práva. V roce 1912 se habilitoval prací, v níž kriticky hodnotil roli politických stran v moderních demokraciích.

Během první světové války byl Beneš jedním z hlavních spolupracovníků Tomáše Garrigua Masaryka a organizátorů zahraničního boje za nezávislé Československo. Už před odchodem do exilu se zapojil do českého protirakouského hnutí odporu zvaného Maffie. Od září roku 1915 se z exilu v Paříži snažil diplomatickými způsoby dosáhnout uznání nezávislosti Československa ze strany Francie a Spojeného království. Před koncem první světové války byl tajemníkem Československé národní rady v Paříži a také ministrem vnitra a zahraničních věcí v prozatímní československé vládě.

V letech 1918–1935 byl Beneš prvním a nejdéle sloužícím ministrem zahraničí Československa a od roku 1921 do roku 1922 také premiérem. Měl rozsáhlé diplomatické zkušenosti – zastupoval Československo na Versailleské mírové konferenci a ve Společnosti národů, byl vlivnou osobností na mezinárodních konferencích v Janově, Locarnu, Haagu a Lausanne. Jeho pozice v různých koaličních vládách byla důsledkem jednoznačné podpory prezidenta Masaryka, který jej prosazoval i přes odpor politických stran, které Benešovi mnohdy nebyly nakloněny a vůči nimž měl on sám spíše přezíravý postoj. Členem České strany národně sociální se stal spíše proto, aby získal podporu a jisté zakotvení; v řadě názorů se s většinou členů strany rozcházel (nesdílel její často primitivní nacionalismus). V roce 1935 se Beneš stal nástupcem Tomáše Garrigua Masaryka ve funkci prezidenta republiky.

V září 1938 Německo, Itálie, Francie a Velká Británie podepsaly v Mnichově dohodu, která umožnila vojenské obsazení Sudet a jejich připojení k Německu. Československu byla tato dohoda vnucena. Beneš 5. 10. 1938 rezignoval a na jeho místo byl zvolen Emil Hácha.

Mezi lety 1938 a 1945 pobýval Beneš v exilu. Po okupaci Československa a vypuknutí druhé světové války začal v Londýně organizovat zahraniční odboj a exilovou vládu, která byla roku 1941 uznána Velkou Británií i Sovětským svazem. V prosinci 1943 uzavřel smlouvu se SSSR. Beneš měl významnou roli v jednáních, která vedla často ke kontroverzním změnám oproti stavu za první republiky: byl omezen počet politických stran, Podkarpatská Rus byla předána Sovětskému svazu aj. Byl také připraven rozsáhlý sociální program, a to včetně znárodňování některých podniků.

Po skončení druhé světové války se Beneš vrátil do Československa jako prezident republiky (dne 19. 6. 1946 byl Beneš formálně zvolen do svého druhého funkčního prezidentského období). Během pobytu v exilu, ale také v prvních měsících po návratu nahrazoval Beneš zákonodárnou roli parlamentu vydáváním dekretů prezidenta republiky, které měly právní sílu zákonů a zpětně (v březnu 1946) byly prohlášeny parlamentem za součást československého právního řádu. Nejznámější z těchto dokumentů, pro něž se vžilo nepřesné označení Benešovy dekrety, odebíral za určitých, předem stanovených podmínek občanství a konfiskoval majetek Němcům a Maďarům. V roce 1946 vyhrála volby Komunistická strana Československa (KSČ) a v čele koaliční vlády stanul komunistický premiér Klement Gottwald. Dne 21. 2. 1948 rezignovalo dvanáct nekomunistických ministrů na protest proti snaze KSČ ovládnout bezpečnostní složky, ve snaze vyvolat vládní krizi, která by prezidentovi umožnila do situace vstoupit. Zpočátku Beneš odmítl demise přijmout. Gottwald hrozil generální stávkou, pokud nejmenuje vládu podle představ komunistů (složenou z jejich spojenců v ostatních stranách).  Z obav před občanskou válkou a intervencí Sovětského svazu Beneš 25. 2. 1948 kapituloval. Přijal demise nekomunistických ministrů a jmenoval nové ministry podle Gottwaldových návrhů. Komunistická strana převzala moc a zahájila faktickou diktaturu. Personálně prořídlé Národní shromáždění přijalo na jaře 1948 tzv. Ústavu 9. května. I když formálně zachovávala některé demokratické instituce, kodifikovala zároveň nové poměry částečně podle vzoru sovětské ústavy. Edvard Beneš tuto ústavu odmítl podepsat a měsíc poté abdikoval. Na jeho místo nastoupil Klement Gottwald. O čtyři měsíce později Beneš v Sezimově Ústí zemřel.

 

ČAPKA, František a Jitka LUNEROVÁ. 2012. 1948: Vítězný únor: cesta k převratu. Brno: CPress. Zlomové okamžiky. ISBN 978-80-264-0089-9.

BUDINSKÝ, Libor. Deset prezidentů. Vyd. 2., rozš. V Praze: Knižní klub, 2008. 292 s. ISBN 978-80-242-2142-7.