Forma zpracování filmu, která má na rozdíl od hraného filmu za cíl především zachytit, zhodnotit a zprostředkovat skutečnost. Je pro ni zvláště charakteristická autentičnost, proto bývá často mylně spojována s publicistikou a zpravodajstvím.
Začátky českého dokumentárního filmu těsně souvisí s počátky kinematografie, kdy bylo nové médium považováno především za nástroj k zachycení reality. První filmy byly proto v zásadě všechny dokumentárního charakteru. Po prosazení atraktivnějšího hraného příběhu se však dokument přesunul k okrajovým útvarům. Ve 20. a 30. letech byl český dokumentární film úzce spojený také s avantgardou a experimentálním filmem. Nejvýznamnějšími představiteli byli Alexander Hackenschmied, Jiří Lehovec a Jiří Weiss. Roku 1924 byla založena Československá společnost pro vědeckou kinematografii, která měla za úkol využívat dokumentární film při vědeckém výzkumu. Vznikaly zde např. dokumenty biologa Vladimíra Úlehly, ale také populárně-naučné filmy. Po znárodnění československého filmu v roce 1945 se česká dokumentární tvorba soustředila do společností Československá filmová kronika a Československý filmový ústav. V nich vznikala v poválečných letech především tvorba s tematikou druhé světové války a protinacistického odboje (např. snímek Jiřího Weisse Věrni zůstaneme /1945/). Po roce 1948 byla podporována především tvorba propagandistická, agitační a budovatelská, k jejímž zástupcům patří snímky Drahoslava Holuba Vítězný lid (1949) či Lenin v Praze (1951). Apolitická tvorba vznikala pouze ve sféře populárně-naučného dokumentu, instruktážních a cestopisných filmů (např. tvorba Jaroslava Novotného, Bohumila Vošahlíka, Kurta Goldbergera, Radúze Činčery, ale i Vojtěcha Jasného a Karla Kachyni).
K většímu rozvoji českého dokumentu došlo v 60. letech. Roku 1961 zahájila činnost katedra dokumentární tvorby na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (FAMU) a zároveň rychle vzrostl vliv televize, která převzala zpravodajství a poskytla platformu také pro dokumenty nejrůznějšího zaměření. Režiséři-dokumentaristé se více věnovali historickým tématům i motivům ze všedního života. K předním tvůrcům patřili Evald Schorm a Jan Špáta, k unikátním snímkům se řadí především krátkometrážní film Oratorium pro Prahu (1968) režiséra Jana Němce. V období normalizace po roce 1969 se dokumentární film stal pro mnohé režiséry únikem před požadavky na prorežimní konformistickou tvorbu, či východiskem pro ty, kteří nesměli natáčet hrané filmy: na čas se k němu uchýlili například Jaromil Jireš, František Vláčil, Věra Chytilová či Drahomíra Vihanová.
Revoluce v listopadu 1989 přinesla uvolnění cenzury a zánik státního monopolu na filmovou produkci. Dokumentaristé se rychle přeorientovali na náměty dříve tabuizované a zaměřili se na aktuální politická a společenská témata, např. na přehodnocování událostí z dějin komunistického Československa, problém sociální nerovnosti a osudy lidí na okraji společnosti. K nejvýznamnějším tvůrcům patří Helena Třeštíková, Drahomíra Vihanová, Olga Sommerová, Ivan Zachariáš, Andrea Majstorovičová, Martin Štoll či Jan Kadeřábek.
2016-2020 ABCzech.cz - © Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Materiály dostupné na této platformě lze bez výslovného souhlasu užívat výhradně pro vlastní a nekomerční účely s řádným uvedením zdroje. Jakékoli jiné použití je povoleno pouze se souhlasem autorů.
Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.