Divá žena

Divou ženu lze nalézt ve folklorních vyprávěních pod mnoha názvy, nejčastěji jako divoženku, lesní žínku či věštice. Má blízko také k dalším ženským folklorním či kulturním postavám, jako je např. rusalka či bílá paní, nejvíce zřejmě k víle, jejíž pojmenování je dnes chápáno na rozdíl od divoženky téměř výlučně pozitivně a jež nepatří k původním postavám české lidové tradice. Divoženka je venkovní přírodní bytost a prostředí, které díky tomu dobře zná, umí dobře využívat (ví například, jaké bude počasí, čímž dokáže zajistit  bohatou úrodu).

V lidových vyprávěních se v podobě mladé dívky setkává nejčastěji s mladými muži, které může uhranout svou krásou, někdy se ale objevuje také jako stará žena. Muž, který si chce divoženku přivést domů, ji chytí zezadu za vlasy nebo sváže lýkem, když se koupe nebo tančí se svými společnicemi, jindy lesní žínka přijde jako děvečka nabídnout své služby sama. Kromě neocenitelné pomoci při polních pracích je také velice zdatnou přadlenou, a pokud není v práci vyrušena zaklením, její klubko neubývá. Aby divá žena u muže vydržela, nesmí v domě zůstávat kruh po hrnci, pak ji mohou bývalé družky roztrhat, nebo sama jednoduše zmizí. Také nikdo nesmí upozorňovat na její původ.

Pokud se člověk střetne s divou ženou mimo dům, lze ji poznat též podle zvláštní mluvy (např. „neprosím vás, nepůjčte mi nedíži”), a vyhoví-li člověk její žádosti, odmění se mu. Její průniky do lidského prostoru je možné pozorovat také v tom, že si prý chodívala pro chleba do pece. Nebezpečná může ovšem být hlavně šestinedělkám a novorozencům, které krade a za které podvrhuje své vlastní děti, jež se nikdy nenaučí mluvit ani chodit. Mezi nadpřirozené schopnosti divoženek patří také  dosažení vysokého věku.

ELVERT, Christian d', ed. et al. Schriften der historisch-statistischen Sektion der k.k. mähr. schles. Gesellschaft des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde. (IX. Band). Brünn: Gedruckt bei Rudolph Rohrer's Erben, 1856. 466 s.
GROHMANN, Joseph Virgil. Pověry a obyčeje v Čechách a na Moravě. Vyd. 1. Praha: Plot, 2010. 285 s. Fabula; sv. 3. ISBN 978-80-7428-050-4.
TILLE, Václav. Soupis českých pohádek. V Praze: nákladem České akademie věd a umění, 1929-1937. 3 svazky (619; 451; 661 stran). Rozpravy České akademie věd a umění; třída III, číslo 66, 72, 74.