Dalimilova kronika

Počátek 14. století

Kronika (správně: Kronika tak řečeného Dalimila) pochází z počátku 14. století, záznamy v ní končí rokem 1314, respektive s dodatky (nejspíše od jiného autora) je dovedena až do roku 1325. Kronika je anonymní a označení přívlastkem „Dalimilova“ se objevuje až v 17. století. Do bádání po autorovi výrazně zasáhla česká barokní historiografie, když s tímto dílem spojila boleslavského kanovníka Dalimila Meziříčského, uváděného v Hájkově kronice jako pramen. První, kdo Dalimilovo autorství zpochybnil, byl kněz František Faustin Procházka až koncem 18. století. Zatím poslední hypotézu vyslovil v knize Příběh johanitského komtura řečeného Dalimil (2000) historik Tomáš Edel – podle něj je autorem kroniky johanitský komtur Jindřich z Varnsdorfu v žitavské komendě.

Dalimilova kronika vznikla pravděpodobně jako reakce na události roku 1309 a následné spory panstva s Janem Lucemburským. Kronika je současně historický spis, politický manifest a epická báseň. Na začátku líčí stavbu babylónské věže, následující boží trest, zmatení jazyků a rozchod lidí do různých částí světa. Promítá do minulosti konflikty své doby a vyzývá k ráznému odporu proti německým „hostům“. Autor českému panstvu připomíná národní a rodové tradice, staví mu  do popředí ideál českého panovníka, českého světce a českého šlechtice, odsuzuje rytířské a dvorské životní formy, které pochází z ciziny. V úvodu autor uvádí ze všech pramenů, které používal, tyto zdroje: kroniku boleslavskou, pražskou, břevnovskou, opatovickou a vyšehradskou (k nim v samotném textu ještě přidává kroniku moravskou a německou).

LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8