Chataření a chalupaření

Chataření a chalupaření je způsob využívání rekreačních objektů k trávení volného času. K rozvoji obého výrazně přispěl rozvoj automobilismu. Dopomohly k němu i omezené možnosti cestování a chudá nabídka rekreačních zařízení v období před společensko-politickými změnami v roce 1989, chata či chalupa mohla sloužit jako určitá náhrada za znemožněné svobodné cestování a společenské vyžití. V současnosti se předpokládá, že je v České republice k rekreaci využíváno téměř půl miliónu chat a chalup. Chataření a chalupaření je pro mnoho lidí primárním způsobem trávení víkendů i dovolené. Jejich obliba a rozmach se pojí s typicky českou zálibou v zahrádkářství a kutilství. Trvalou pozitivní vlastností chataření i chalupaření je možnost změny sociální role, jedinec, nehledě na svou profesi, se na víkend či dovolenou může stát zahradníkem, domácím architektem či řemeslníkem, a činí tak svůj život pestřejším.

Za chatu je považován rekreační objekt, který je zbudován přímo a pouze za účelem trávení volného času, využívaný nejčastěji pouze sezónně. Obvykle jde o menší, jednoduchou stavbu v přírodě nebo alespoň mimo město, dříve nezřídka budovanou svépomocí a úsporným způsobem. Charakteristickým rysem chat je jejich originální architektura, řada objektů je výsledkem vlastní kreativity chataře. Kořeny chataření spadají do první poloviny 20. století, do doby rozmachu trampingu v Čechách, kdy napříč společenskými vrstvami narůstal zájem o únik z městského prostředí na venkov. Postupným vzdalováním se od původního trampského hnutí, které budovalo trampské osady, získalo chataření specifickou podobu, kdy se stavba a využívání chat stala vlastním cílem. Po druhé světové válce došlo již k úplnému vydělení chatařského hnutí.

Chalupa je naproti tomu původní venkovské stavení využívané zpravidla celoročně. Chalupaření se rozvíjelo především po druhé světové válce, kdy českoslovenští občané přebírali opuštěná venkovská stavení zejména ve vysídleném pohraničí. Uvolnění těchto hospodářských rodinných domů v rekreačně atraktivních oblastech vedlo k intenzivnímu rozvoji chalupaření. Typickým rysem chalup je, že jsou novými majiteli pečlivě a citlivě rekonstruovány, obvykle se snahou zachovat původní ráz stavení. Chalupaření většinou nenarušuje vesnické a krajinné prostředí, uchovává stavební fond vesnice a částečně zmírňuje úbytky obyvatel v důsledku stěhování lidí do měst. Chalupáři se také výrazněji zapojují do společenského života své obce.

SMÉKALOVÁ, Martina. Fenomén chataření a chalupaření v České republice. Brno, 2010. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Ivan Chorvát.