Český film v letech 1946–1956

Po skončení druhé světové války bylo mnoho umělců, filmařů i herců vyslýcháno a pronásledováno pro údajnou kolaboraci s nacisty (např. herečky Lída Baarová a Adina Mandlová či zakladatel společnosti Lucernafilm Miloš Havel). Již v roce 1946 začalo zestátňování československé kultury, které jako první postihlo právě kinematografii. Mělo za následek nejen rozšíření sítě kin, ale také finanční dotování méně výdělečných filmových odvětví, jako byl dokumentární a především animovaný film. Ten v prvních třech poválečných letech zaznamenal velký rozkvět a na mezinárodních filmových festivalech dosáhl velkých úspěchů, díky nimž získal světové renomé (k oceňovaným animovaným snímkům patří např. Vzpoura hraček /1946/ Hermíny Týrlové či Špalíček /1947/ Jiřího Trnky). Hraný film navázal na přerušenou či pozastavenou tvorbu z předválečných let. Vedle divácky vděčného žánru sentimentální komedie vznikala řada filmů historických, reflektujících nezřídka témata z nedávné historie, jako byla německá okupace Československa. Tvorba se často zaměřovala i na adaptace českých literárních děl (např. Rozina sebranec /1945/, režie Otakar Vávra, nebo Čapkovy povídky /1947/, režie Martin Frič). K nejvýznamnějším režisérům hraného filmu patřili kromě Otakara Vávry a Martina Friče také Miroslav Cikán a František Čáp. S komunistickým pučem v roce 1948 byl v Československu nastolen stalinistický režim, jenž zavedl diktaturu proletariátu, represe intelektuálů a duchovních a začátkem 50. let popravování politických vězňů. Mnohé kulturní osobnosti byly nuceny z politických důvodů emigrovat (např. režisér František Čáp). V období 1948–1956 následoval hluboký úpadek československé kultury včetně filmového umění, neboť veškerá tvorba musela být podřízena ideologickému diktátu a kontrole vládnoucí strany. Film měl pomáhat při budování socialistického státu, a proto byl nucen zpracovávat výhradně ideologickou tematiku, a to pouze způsoby nařízenými Ústavem státního filmu, jenž kontroloval filmovou produkci jako nejdůležitější a snadno ovladatelné kulturní médium. Všechny snímky podléhaly státní cenzuře, jejímž předmětem byly jak náměty před natáčením, tak i následný proces schvalování jejich finální distribuce mezi diváky. Žádoucím žánrem byl obzvláště politicky angažovaný budovatelský film, v němž se všední témata stala tabu, stejně jako kritika společnosti a řada sociálních témat, režimem považovaných za negativní.

Filmová tvorba tohoto období byla založena převážně na černobílých typizovaných údernických charakterech, jejichž vzorem byl kolektivní hrdina. Měla za úkol oslavovat jednoduchý a pohodlný život v socialismu, a proto bylo potřeba schematizovat a zjednodušit také ideové i dějové koncepty. Ideologická propaganda se uplatňovala ve všech žánrech, od komedie až po film dobrodružný a historický, který se nezřídka uchyloval až k manipulaci dějin (např. trilogie Otakara Vávry Jan Hus /1955/, Jan Žižka /1956/ a Proti všem /1957/). I přesto si někteří umělci dokázali vytvořit svůj osobitý styl a vyhnout se ideologizaci tvorby, jako např. Alfréd Radok (experimentální snímek Daleká cesta /1949/) nebo tvůrčí duo Ján Kadár – Elmar Klos (např. komedie Hudba z Marsu /1955/). Mnoho jiných režisérů se přiklonilo k apolitickému a nekonfliktnímu žánru – pohádce. V 50. letech vznikla řada filmových pohádek či snímků s pohádkovými a fantastickými prvky, dodnes považovaných za klasické. Patří k nim např. dvojfilm Martina Friče Císařův pekař a Pekařův císař (1951) či kultovní pohádky Pyšná princezna (1952) režiséra Bořivoje Zemana a Princezna se zlatou hvězdou (1959) režiséra Martina Friče.

PTÁČEK, Luboš, ed. et al. Panorama českého filmu. Vyd. 1. Olomouc: Rubico, 2000. 514 s. ISBN 80-85839-54-7.
Filmový přehled [online]. © NFA 2018 [cit. 15. 11. 2018]. Dostupné z: https://www.filmovyprehled.cz/cs