Československé legie

Československé legie se začaly formovat v roce 1914 z Čechů a Slováků, kteří byli ochotni bojovat proti Rakousku-Uhersku a za případné svržení habsburské dynastie z českého trůnu. Zpočátku se skládaly především ze zahraničních krajanů, brzy se k nim však přidalo také množství zběhlých a zajatých vojáků rakousko-uherské armády. Samotný název „legie“, inspirovaný francouzskou cizineckou legií, vznikl až po válce, během války se používalo označení revoluční dobrovolná vojska nebo československá zahraniční vojska.

Nejpočetnější a nejvýznamnější legie byly v Rusku. Už v srpnu roku 1914 se zde zformovala Česká družina, reorganizovaná roku 1916 na československý střelecký pluk a rok později rozšířená na brigádu. Poté, co se tato brigáda vyznamenala 2. 7. 1917 v bitvě u Zborova, povolily ruské úřady rozsáhlý nábor 30 000 dobrovolníků a vytvoření Československého armádního sboru. Ve Francii vznikla taktéž v srpnu roku 1914 rota Nazdar!, která byla následně přičleněna k cizinecké legii (odtud se název „legie“ zpětně rozšířil i na ostatní útvary). V letech 1914 a 1915 bojovala na francouzsko-německé frontě, ale musela být pro velké ztráty stažena. Po zdlouhavých jednáních mezi Československou národní radou a francouzskou vládou byla roku 1918 vytvořena československá brigáda ve Francii o síle přibližně 9 300 mužů, která se v říjnu téhož roku účastnila bojů u Vouziers a Terronu. V Itálii bylo československé vojsko o síle zhruba 20 000 mužů vytvořeno teprve v dubnu roku 1918. Od června pak bojovalo na rakousko-italské frontě, kde budila uznání především činnost československých průzkumníků.

Bojová aktivita a odhodlání legionářů výrazně přispěly k tomu, že dohodové mocnosti nakonec v roce 1918 umožnily vznik samostatného československého státu. Po skončení války se legionáři z Francie a Itálie vrátili do vlasti, kde se vzápětí zapojili do bojů s Polskem o Těšínsko a do krátké války s Maďarskou republikou rad o Slovensko a Podkarpatskou Rus. Mnohem spletitější byl osud jejich spolubojovníků v Rusku, kteří nakonec výrazně zasáhli do tamější občanské války a vrátili se domů až v roce 1920, po tzv. sibiřské anabázi.

V meziválečném období legionáři tvořili jednu z hlavních ideologických opor první republiky, zároveň byli oslavováni a těšili se řadě privilegií. Zastávali většinu míst na generálním štábu, tvořili stráž prezidenta republiky a byli zvýhodněni např. při udělování míst

ve státní správě. Zážitky legionářů se staly inspirací pro celou řadu románů, povídek, životopisů a divadelních her, později označovaných jako legionářská literatura. Z legionářského odkazu čerpal do značné míry odboj Čechoslováků za druhé světové války a silně se k němu hlásí i současná Armáda České republiky.

Emmert, František. Českoslovenští legionáři za první světové války. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2014. 220 s. ISBN 978-80-204-3283-4.
Olšina, Ladislav. Československé legie v 1. světové válce: k oslavě 100. výročí vzniku Československé branné moci 1914-2014. [Břeclav]: Europrinty, ©2014. 303 s. ISBN 978-80-905175-4-7.