Česko-německé jazykové spory

Na počátku 19. století byla dominantním jazykem veřejného a kulturního života v českých zemích němčina, zatímco český jazyk zůstával pouze marginalizovaným soukromým jazykem nižších vrstev. V první polovině 19. století se však díky úsilí četných představitelů národního obrození čeština opět zformovala jako plnohodnotný spisovný jazyk, jenž plně vyhovoval kulturním a komunikačním potřebám formujícího se českého národa.

Stále silnější role češtiny v kulturním a společenském životě českého národa vzbuzovala ostře negativní reakce u českých a moravských Němců, kteří se obávali ztráty dominantní pozice němčiny a s ní i svého privilegovaného postavení. Přívrženci německého nacionalismu se proto intenzivně snažili bránit šíření českého školství, kulturních spolků a především jakémukoliv ustavení češtiny jako úředního jazyka, které se naopak od 60. let 19. století stalo jedním z hlavních požadavků české politické reprezentace.

Císaři Františku Josefu I. a rakouským (později rakousko-uherským) úřadům byly nacionální ambice cizí, přirozeně však preferovali němčinu. Potřebovali však podporu české  politické reprezentace a opakovaně proto sáhli k nemalým ústupkům. V roce 1880 byla vydána tzv. Stremayrova jazyková nařízení, podle nichž byly státní úřady v Čechách a na Moravě povinny odpovídat na žádosti občanů v jazyce podání, tj. česky i německy. V roce 1882 pak došlo k rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na českojazyčnou a německojazyčnou část. Vnitřním jazykem úřadů v českých zemích však nadále zůstávala němčina a pokusům rakouských vlád zrovnoprávnit češtinu i v této oblasti (Badeniho a Gautschova jazyková nařížení, 1897 a 1898) vždy zabránil zuřivý odpor českých Němců, doprovázený i pouličními bouřemi a násilnostmi.

Efmertová, Marcela C. České země v letech 1848-1918. 1. vyd. Praha: Libri, 1998. 463 s. Dějiny českých zemí. ISBN 80-85983-47-8.
Pánek, Jaroslav a kol. Dějiny českých zemí. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2008. 487 s. ISBN 978-80-246-1544-8.