České stavovské povstání

České stavovské povstání bylo důsledkem mnohaletých sporů mezi českými, převážně nekatolickými stavy a habsburskými panovníky. Stavovské představy o nábožensky tolerantním státě s omezenou mocí panovníka se během 16. století stále silněji střetávaly s habsburskou koncepcí centralizované katolické monarchie.

Rozbuškou pro vypuknutí povstání se stalo zboření protestantského kostela v severočeské obci Hrob a snaha o uzavření kostela v Broumově. Na protest proti porušování tzv. Rudolfova majestátu vtrhla 23. 5. 1618 skupina radikálních protestantských šlechticů na Pražský hrad, kde vyhodila z okna královské místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic. Následující den zvolil stavovský výbor vládu 30 direktorů, zformuloval své požadavky vůči císaři Matyášovi a začal najímat vojsko. Obě strany původně předpokládaly, že se podaří nalézt smír, na vídeňském dvoře však postupně získala převahu radikální skupina v čele s následníkem trůnu Ferdinandem II., která byla rozhodnuta nekompromisně potlačit povstání silou. Poslední naděje na diplomatické řešení konfliktu zmařila 20. 3. 1619 Matyášova smrt.

Zpočátku se k povstání připojilo pouze Slezsko, zatímco Morava a Horní a Dolní Rakousy váhaly s podporou více než rok. Stavové sice dosáhli do poloviny roku 1619 řady dílčích vítězství a dvakrát oblehli Vídeň, poté se však jejich pozice začaly rychle hroutit, k čemuž přispěl především kritický nedostatek peněz a mezinárodní podpory. Nevelkou pomoc jim poskytlo pouze Nizozemí, falcké kurfiřství a sedmihradský kníže Gábor Bethlen, zatímco Ferdinand II. si dokázal zajistit štědrou podporu svých mocných španělských příbuzných, Saska a katolické ligy v čele s Bavorskem. Situaci nedokázal zvrátit ani nový český král Fridrich Falcký, kterého stavové v srpnu 1619 zvolili v marné naději, že na jejich stranu přivede Anglii. V září 1620 vtrhlo císařsko-ligistické vojsko do Čech a 8. 11. uštědřilo špatně placenému a demoralizovanému stavovskému vojsku drtivou porážku v bitvě na Bílé hoře. Pouhých pět dní poté čeští stavové před Habsburky kapitulovali.

Porážka českého stavovského povstání znamenala, že český stát zůstal až do roku 1918 pevnou součástí habsburské monarchie. Vítězný Ferdinand II. zrušil majestát a zahájil rozsáhlé konfiskace majetku povstalců. Jedinou povolenou křesťanskou naukou na území Čech a Moravy se stal katolicismus, čímž byla násilně ukončena dvousetletá tradice české reformace. Pouze ve Slezsku bylo v omezené míře zachováno luteránství. K symbolickému završení habsburského vítězství došlo 21. 6. 1621, kdy bylo na Staroměstském náměstí popraveno 27 představitelů povstání.

BASTL, Beatrix et al. Habsburkové Země Koruny české ve středoevropské monarchii: 1526-1740. Vydání první. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 911 stran. ISBN 978-80-7422-572-7.
ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1584-1620: první Habsburkové na českém trůně II. 1. vyd. Praha: Libri, 2009. 493 s. Dějiny českých zemí. ISBN 978-80-7277-389-3.