Čert

V českém folkloru čert převzal syžety i jiných bytostí, a v důsledku toho je pole jeho působnosti široké a výskyt v pohádkách a pověstech hojný. Spolu s vodníkem patří k nejobvyklejším protivníkům člověka, jeho jméno bývá používáno také pro obecnější označení jakéhokoli běsa. Dnes může být čert zásluhou literární a filmové kultury vnímán též pouze jako poťouchlá bytůstka. Pozná se vždy podle zoomorfních (zvířecích) znaků (odkazujících ke kopytníkům) a „pekelného“ zápachu po síře, může se ale zjevovat i jako člověk, obvykle v přestrojení za myslivce. S lidmi se potkává nejčastěji v lese, na osamoceném hradě či v opuštěném mlýně. Zkomolením latinských a hebrejských slov vznikla pojmenování pro vládce pekla – Lucifer a Belzebub. Čertovo spojení s ďáblem ilustrují jeho ekvivalenty v některých jiných indoevropských jazycích, které na jazykové úrovni nerozlišují mezi čertem a ďáblem.

Významnou čertovou snahou v pověstech je získání lidské duše, k čemuž používá i záludnosti a nabízí lidem různé služby a bohatství, aby mu svou duši upsali (a úpis podepsali vlastní krví). Stojí také za různými krajinnými změnami, což je důvodem spojení jeho jména s místopisnými názvy (Čertovo jezero apod.). V pohádkách to bývá obvykle on, kdo je přelstěn, zejména v příbězích, kde je zdůrazňována jeho fyzická převaha. Našeptává k hříšnému konání, lidský hrdina však může čertovou zásluhou také něco získat. Rád přijímá soupeření i ve formě hádanek a smysl pro hru nezapře ani zanícenou partií karet či hrou v kostky.

Kromě lidové kultury se čerti stávají ústředními postavami mnohých zpracování, například literárních (pohádka Boženy Němcové Čert a Káča), hudebních (opera Antonína Dvořáka Čert a Káča), filmových (např. Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert, S čerty nejsou žerty či Hrátky s čertem) a dalších. I ve velkých městech  České republiky je slaven svátek svatého Mikuláše (slaven 5. 12., večer před kalendářním svátkem svatého Mikuláše 6. 12.), jež prochází městem a kterého rohatý čert jakožto hrozba trestu pro neposlušné děti doprovází.

Čerti v humorném podání pohádky hrátky s čertem hrají karty s člověkem; 2 více zoomorfního vzhledu, 1 jako „zelený panáček“

GROHMANN, Joseph Virgil. Pověry a obyčeje v Čechách a na Moravě. Vyd. 1. Praha: Plot, 2010. 285 s. Fabula; sv. 3. ISBN 978-80-7428-050-4.
GROHMANN, Joseph Virgil. Pověsti z Čech. Vyd. 1. Praha: Plot, 2009. 253 s. Fabula; sv. 2. ISBN 978-80-7428-011-5.
HOŇKOVÁ, Iva a HARTL, Roman. Vodnické pověsti. 1. vyd. Praha: Krigl, 2006. 170 s. ISBN 80-86912-13-2.
KROLMUS, Václav. Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy. Vyd. 1. Praha: Plot, 2011-2014. 3 sv. (317; 338; 366 s.). Fabula; sv. 4, 5, 6. ISBN 978-80-7428-069-6.
LUFFER, Jan. Katalog českých démonologických pověstí. Vyd. 1. Praha: Academia, 2014. 238 s. ISBN 978-80-200-2383-4.
TILLE, Václav. Soupis českých pohádek. V Praze: nákladem České akademie věd a umění, 1929-1937. 3 svazky (619; 451; 661 stran). Rozpravy České akademie věd a umění; třída III, číslo 66, 72, 74.
VAVEROVÁ, Naďa. Postava Velnse v lotyšském folkoru. Praha, 2012. Bakalářská práce. Univerzita Karlova. Filozofická fakulta.