Bohumil Hrabal

^*28. 3. 1914 Brno – ^†3. 2. 1997 Praha

Bohumil Hrabal se narodil jako nemanželské dítě a svého otce nikdy nepoznal. Roku 1916 se jeho matka provdala za Františka Hrabala, který dal nevlastnímu synovi své jméno. O tři roky později se rodina přestěhovala do Nymburka, kam roku 1924 přijel na návštěvu strýc Josef Hrabal, jenž se stal literárním vzorem pro pozdější postavu strýce Pepina, který se objevuje ve většině Hrabalových literárních děl. V Nymburku Hrabal též v místních novinách otiskl v letech 1938–1939 osm básní a několik krátkých prozaických textů. Roku 1946 získal titul doktor obojího práva. Během 40. let vystřídal řadu různých povolání, pracoval jako skladník, pomocný dělník a později výpravčí na železniční stanici Kostomlaty u Nymburka. Po základní vojenské službě se živil jako pojišťovací agent, dále byl vyslán na brigádu do kladenské hutě. Roku 1954 se přestěhoval do Prahy, kde si našel místo ve sběrně starých surovin. V roce 1959 se připravovalo první oficiální vydání knihy Skřivánci na niti, ale kvůli zpomalení protistalinských změn dílo nevyšlo. Následující tři roky Hrabal působil jako jevištní technik v tehdejším Divadle S. K. Neumanna v Praze (dnes Divadlo pod Palmovkou). Po úrazu hlavy na huti se od roku 1962 přihlásil k nemocenskému pojištění a důchodovému zabezpečení umělců, což mu umožnilo věnovat se naplno literární tvorbě. Ve věku 49 let konečně debutoval sbírkou Perlička na dně a roku 1965 se stal členem Svazu československých spisovatelů. Dlouhou dobu bydlel v Libni v ulici Na Hrázi 24 v budově, která byla roku 1988 zbořena, ale ještě předtím se spisovatel přestěhoval do panelového domu. Dnes se na místě jeho libeňského bydliště nachází barevná koláž na zdi o ploše 333 m², kterou vytvořila výtvarnice Tatiana Svatošová v roce 1999. Zachycuje  autorovy nejslavnější knihy, jeho portrét, psací stroj a spisovatelovy milované  kočky. Na konci 80. let si Hrabal pořídil dům v lesní osadě v Kersku a zde se později usadil natrvalo. Zemřel 3. února 1997 následkem pádu z okna z pátého patra nemocnice Na Bulovce. Podle oficiální nemocniční zprávy se nehoda stala při krmení holubů, hned se ale objevily spekulace o autorově sebevraždě, neboť tomuto tématu se ve své tvorbě hojně věnoval.

Po dvaceti letech intenzivního psaní do šuplíku či pro okruh několika přátel vydával Hrabal v letech 1963–1968 každý rok alespoň jednu knihu. Roku 1964 vyšel soubor povídek Pábitelé. Tento novotvar pábitel se stal synonymem hrabalovské poetiky a jeho způsobu vnímání světa. Povídky vyvolávaly obdiv, nadšení i množství protestů konzervativních čtenářů. Roku 1965 byla otištěna novela Ostře sledované vlaky a autorovo jméno se rázem stalo známým i za hranicemi – obzvláště poté, co byla jeho filmová verze od Hrabalova „dvorního režiséra“ Jiřího Menzela oceněna v lednu 1968 Oscarem za nejlepší cizojazyčný film. O Hrabalově popularitě svědčí i opakované vydávání jeho knih. Po nástupu normalizace Hrabal znovu přišel o možnost oficiálního publikování, podle vlastních slov se stal „spisovatelem ve stavu likvidace“. Roku 1975 poskytl rozhovor týdeníku Tvorba, ve kterém provedl mírnou „sebekritiku“ a vyjádřil loajalitu s existujícím kulturním a politickým režimem. Od té doby se stal vydávaným spisovatelem a jeho tvorba se rozdělila do dvou směrů. Po cenzurních úpravách mohly doma vycházet Postřižiny (1976), Slavnosti sněženek (1978), Harlekýnovy miliony (1981) aj. Škrty a úpravy opakovaně zasahovaly tři oblasti jeho děl: politiku, erotiku a existenciálně úvahové pasáže. K druhému proudu Hrabalovy tvorby patřily texty, které byly publikovány necenzurovaně v samizdatu a v zahraničí. Román Obsluhoval jsem anglického krále autor zveřejnil v samizdatové Petlici roku 1971. Známé dílo Příliš hlučná samota (1976) oživuje mýtus o Sisyfovi a jeho novou existenciální aktualizaci. Příběh měl tři varianty: první veršovanou, druhou prozaickou, psanou obecnou češtinou, a třetí opět ve spisovném jazyce. Přelom 80. a 90. let byl pro autora impulzem k nové tvorbě, rozhovorům a komentářům. Tehdy vyšla díla Listopadový uragán (1990), Kouzelná flétna (1990) a esej Kdo jsem? (1990). V průběhu 90. let vznikal soubor Sebrané spisy Bohumila Hrabala 1–19 (1991–1997).

Kořeny Hrabalovy tvorby tkví v tradici české a světové avantgardy a surrealismu. Jeho básnivé vidění všednosti se střídá s dokumentárností, poetičností a drsnou něhou. Autorovy prózy narušovaly představy o literatuře hned v několika směrech. Jednak jazykem, v němž se objevovaly krásné básnické metafory vedle obscénních výrazů z hospody. Dále netradičním způsobem vyprávění – namísto souvislého děje do své prózy vřadil mozaiku situací nebo představ, stejně jako je tomu v mluvené řeči. Text měl často podobu jedné nekonečné věty, někdy pojmenovávané spojením „hrabalovská věta“. Pro Hrabala je typická kolážová práce s textem, svá díla často obměňoval, přepisoval, rozšiřoval a opatřoval vlastními komentáři, čímž zkomplikoval dnešní vnímání pořadí četby jeho tvorby.

BALUCH, Jacek. Kain podle Hrabala. Vyd. 1. Praha: Academia, 2012. 162 s. Literární řada. ISBN 978-80-200-2199-1.
COSENTINO, Annalisa, ed., JANKOVIČ, Milan, ed. a ZUMR, Josef, ed. Hrabaliana rediviva: příspěvky z mezinárodní mezioborové konference o díle Bohumila Hrabala [Intorno a Bohumil Hrabal, kterou uspořádala Università degli Studi di] Udine 27.-29. října 2005. V českém jazyce vyd. 1. Praha: Filosofia, 2006. 193 s. ISBN 80-7007-244-X.
JANKOVIČ, Milan a HRABAL, Bohumil. Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. Vyd. 1. Praha: Torst, 1996. 205, [16] s. ISBN 80-7215-003-0.
LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.