Bludičky

Bludičky nebo světélka se vždy vyskytují ve větším množství, poletují venku v noci jako hejno svítících objektů. V lidových vyprávěních tak představují vnější prvek, se kterým se člověk setkává na svých nočních cestách. Když se nechá unést jejich září, může z cesty sejít, a jak pojmenování bludiček napovídá, „zabloudit” a skončit v bažinách.

Nejčastěji se jimi stávají zesnulé nepokřtěné děti, které jako zlomyslní duchové lidi z cest úmyslně svádí. Nebezpečí, jež při setkání s nimi hrozí, se člověk může vyhnout tím, že si sedne na zem, oblékne si košili obráceně či zůstává-li v klidu. Nesmí také spor vyprovokovat sám. Jestliže na ně píská, dostane políček, spílá-li jim, bludičky ho povalí a pošlapou, mohou ho pomočit, roztrhat mu šaty a poškrábat jej, a pokud omdlí, mohou ho dokonce i zabít. Platí navíc, že čím usilovněji je člověk bije, tím větší bolest si sám sobě působí.

Někdy světélka člověka naopak z bloudění vyvedou. Přestože je možné setkat se s názorem, že se nejvíce objevují v období adventu, předobrazem pro ně v českých přírodních podmínkách mohly být svatojánští broučci neboli světlušky, světélkující hmyz poletující nízko nad zemí v období kolem svatého Jana (24. června).

GROHMANN, Joseph Virgil. Pověry a obyčeje v Čechách a na Moravě. Vyd. 1. Praha: Plot, 2010. 285 s. Fabula; sv. 3. ISBN 978-80-7428-050-4.
KROLMUS, Václav. Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy. Vyd. 1. Praha: Plot, 2011-2014. 3 sv. (317; 338; 366 s.). Fabula; sv. 4, 5, 6. ISBN 978-80-7428-069-6.
TILLE, Václav. Soupis českých pohádek. V Praze: nákladem České akademie věd a umění, 1929-1937. 3 svazky (619; 451; 661 stran). Rozpravy České akademie věd a umění; třída III, číslo 66, 72, 74.