Albrecht z Valdštejna

^*14. 9. 1583 Heřmanice (u Jaroměře) – ^†25. 2. 1634 Cheb

Albrecht z Valdštejna byl synem šlechtice Viléma z Valdštejna a Markéty Valdštejnské ze Smiřic. Byl vychováván v českobratrské víře a v roce 1599 nastoupil na protestantskou akademii v Altdorfu u Norimberka. Pro vznětlivost a násilnické chování však byl již rok nato vyloučen, své vlastnosti však dobře uplatnil v habsburské armádě, se kterou se v letech 1604–1606 účastnil bojů v Uhrách. Konverzí ke katolické víře se mu otevřela další cesta ke kariéře v císařských službách, zároveň nabyl výhodným sňatkem s Lukrécií Neškovou z Landeka rozsáhlý pozemkový majetek na Moravě.

            Ambiciózní, schopný, ale také bezohledný Valdštejn si definitivně získal přízeň habsburského dvora během českého stavovského povstání, kdy jako velitel jednoho z moravských pluků přeběhl v dubnu 1619 na stranu císaře i s pokladnou moravských stavů. Po bitvě na Bílé hoře se finančními machinacemi a výhodným odkupem majetku zkonfiskovaného povstalcům zařadil mezi nejbohatší muže v zemi. Nabyté statky v severovýchodních Čechách zcelil do frýdlantského knížectví (později vévodství) s centrem v Jičíně, které v dobách své největší slávy tvořilo uvnitř habsburské monarchie autonomní enklávu.

            V roce 1625 byl Albrecht z Valdštejna jmenován vrchním velitelem císařských vojsk. S armádou, kterou pro Ferdinanda II. sám naverboval a z velké části i platil, následně vybojoval řadu vítězství ve válce s Dánskem, které v roce 1629 donutil uzavřít s Habsburky mír. Ke svým statkům mezitím připojil zaháňské knížectví a magdeburské vévodství, což jej vyneslo mezi přední aristokraty Svaté říše římské. Mimořádné bohatství a moc mu však zároveň nadělaly také řadu odpůrců v čele s bavorským kurfiřtem Maxmiliánem I., kteří v roce 1630 prosadili Albrechtovo odvolání z velitelské funkce. Série drtivých porážek, jež na počátku 30. let uštědřili katolickým vojskům Švédové, a saský vpád do Čech však brzy přiměla císaře Ferdinanda II., aby frýdlantského vévodu o pouhých 16 měsíců později přesvědčil k návratu do služby. Valdštejnovi se opět podařilo zreorganizovat zdecimované císařské vojsko a v roce 1632 zastavit Švédy v bitvě u Lützenu, v níž padl i švédský král Gustav Adolf. Vítězstvím v bitvě u Stínavy pak vypudil nepřítele také ze Slezska. To však byl poslední úspěch psychicky i fyzicky stále více nemocného vojevůdce. Kvůli údajné velezradě byl Valdštejn v lednu 1634 z císařova rozhodnutí zbaven velení a 25. 2. téhož roku zavražděn v Chebu. Dramatický životní osud Albrechta z Valdštejna fascinoval už jeho současníky a stal se vděčným námětem pro řadu vynikajících literárních a uměleckých děl. V německém prostředí se mu věnovali např. dramatik Fridrich Schiller (Trilogie o Valdštejnovi) či přední představitel německého modernismu Alfred Döblin. Nejvýraznějším českým příspěvkem je pak román Bloudění (Větší Valdštejnská trilogie) a povídkový soubor Rekviem (Menší Valdštejnská trilogie) od Jaroslava Durycha.

FUČÍKOVÁ, Eliška, ed. a ČEPIČKA, Ladislav, ed. Valdštejn: Albrecht z Valdštejna Inter arma silent musae?. Vyd. 1. Praha: Academia, 2007. 621 s. ISBN 978-80-200-1565-5.
POLIŠENSKÝ, Josef a KOLLMANN, Josef. Valdštejn: ani císař, ani král. Vyd. 2. Praha: Academia, 2001. 224 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-200-0863-2.
RANDÁK, Jan a kol. Osobnosti českých dějin. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013. 432 s. ISBN 978-80-242-4196-8.
REBITSCH, Robert. Valdštejn: životopis mocnáře. Vyd. 1. České Budějovice: Veduta, 2014. 238 s., xxxii s. obr. příl. Osobnosti českých a moravských dějin; sv. 15. ISBN 978-80-86829-89-0.