Vladislav Vančura

^*23. 6. 1891 Háj ve Slezsku – ^†1. 6. 1942 Praha

Vančura byl původním povoláním lékař, v roce 1921 dokončil lékařskou fakultu a spolu s manželkou založili vlastní praxi. Roku 1920 se stal jedním ze zakladatelů Svazu moderní kultury Devětsil a jeho čestným předsedou. Sdílel úsilí avantgardy o moderní umění a budování nového životního stylu. Vstoupil do komunistické strany v roce 1921, odkud byl však v roce 1929 vyloučen pro svůj nesouhlas s jejím prostalinským vedením, i nadále se však hlásil k levici. Roku 1924 působil krátce jako divadelní kritik v deníku Československá samostatnost, kromě toho byl členem redakční rady Družstevní práce, kde mimo jiné vyšly jeho monumentální Obrazy z dějin národa českého. V letech 1936–1938 byl předsedou Československé filmové společnosti. V období Protektorátu řídil spisovatelskou sekci Výboru inteligence, která představovala ilegální odbojovou organizaci při komunistickém Ústředním národním revolučním výboru. Gestapo se objevilo v jeho bytě v květnu 1942, zatklo ho a 1. června byl vykonán rozsudek smrti na pražské Kobyliské střelnici.

Nápadným rysem jeho próz, především ve 20. letech, je nezvyklý jazyk a sloh. Používá vedle sebe knižní i vulgární výrazy nebo odvážná metaforická přirovnání. Jeho styl se vyznačuje kombinováním archaizující, knižní češtiny s běžným jazykem, což posiluje dojem zvláštní monumentálnosti a lidové mluvy. Vančurův první román Pekař Jan Marhoul (1924) vypráví o pekařském mistru, pracovitém, ale snivém a bezelstném, který přijde na mizinu a v bídě umírá. Marhoul je typický autorův hrdina, představuje originální, družnou povahu, je plný radosti ze života. Následující epizodické romány Pole orná a válečná (1925) a Poslední soud (1929) místy připomínají filmové scénáře. Jinou polohu představuje humorná novela Rozmarné léto (1926). Obřadný a archaický jazyk postav, jímž podávají bezvýznamná sdělení, se stává nástrojem komiky. Vančurova další díla (Markéta Lazarová /1931/, Konec starých časů /1934/ atd.) jsou zcela vzdálena iluzivnímu neosobnímu realismu. V popředí je naopak vypravěč, který děj přímo hodnotí, vstupuje do něj s vlastními komentáři a odbočkami. Příznačnými pro jeho tvorbu 30. let je větší míra konkrétnosti a zjednodušení literárního stylu. V závěrečném období tvorby se do popředí dostává otázka zařazení lidského života do historie, hlavně vztah jednotlivých osudů a dějin (Rodina Horvatova /1938/, nedokončené Obrazy z dějin národa českého /1939–1940/).

LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.