Veřejný ochránce práv (ombudsman)

Veřejný ochránce práv, neboli ombudsman, odvozuje svůj název ze švédského slova ombud (zástupce, zmocněnec, mluvčí), právě ve Švédsku byla totiž tato funkce poprvé zřízena, a to už v 18. století. Zejména po druhé světové válce se začaly připojovat další státy, právní úprava jeho pravomocí zůstává více méně věrná původní předloze. V České republice je jeho působnost upravena zákonem až z roku 1999, přestože se o jeho zřízení uvažovalo už po sametové revoluci. První ombudsman u nás, Otakar Motejl, byl zvolen v prosinci 2000. Mezi lety 2010 a 2013 funkci vykonával Pavel Varvařovský a od roku 2014 pak Anna Šabatová. Absence zařazení této veřejné funkce do ústavního pořádku je některými odborníky často kritizována.

Z hlediska vykonávané činnosti jde o specifický státní kontrolní orgán, do veřejné moci jej však zařadit nelze, neboť nedisponuje autoritativní rozhodovací pravomocí. Ombudsman je volen maximálně na dvě po sobě jdoucí šestiletá funkční období Poslaneckou sněmovnou, které je také odpovědný. Kandidáty, kteří musejí splňovat kritéria volitelnosti do Senátu (občanství ČR, právo volit, dosažení 40 let věku), navrhují po dvou Senát a prezident republiky. Ombudsman nesmí být členem žádné politické strany ani vykonávat jinou veřejnou funkci či výdělečnou činnost. Bez souhlasu Poslanecké sněmovny jej rovněž nelze po dobu výkonu funkce trestně stíhat. Sídlí v Brně.

Působnost veřejného ochránce práv se vztahuje obecně na subjekty vykonávající státní správu. Má za úkol chránit osoby před jednáním (ale také nečinností) úřadů, které je v rozporu s právem, neodpovídá principu dobré správy apod. Dále navštěvuje místa, kde je nebo by mohla být omezena svoboda osob a dbá na dodržování základních práv. Pečuje rovněž o dodržování práv lidí se zdravotním postižením.

Ombudsman může jednat na podnět nebo z vlastní iniciativy. Nemá žádné sankční pravomoci (ač se již objevily návrhy na změnu v tomto směru), v konkrétních případech vydává pouze návrh opatření k nápravě. Dalšími nástroji, které mu zákon k nápravě dává, je vyrozumění nadřízeného orgánu, zveřejnění věci nebo podání zprávy Poslanecké sněmovně. Má rovněž oprávnění podat návrh na zrušení jiného právního předpisu u Ústavního soudu. Druhotným, avšak mnohdy účinným nástrojem, může být i medializace konkrétního případu.

PAVLÍČEK, Václav, Ján GRONSKÝ, Jiří HŘEBEJK, et al. Ústavní právo a státověda. II. díl, Ústavní právo České republiky. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2015. Student. ISBN 978-80-7502-084-0.
Postavení a role ombudsmana v demokratické společnosti: sborník příspěvků přednesených na mezinárodní vědecké konferenci dne 14. května 2002. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně pro Kancelář veřejného ochránce práv, 2002. 120 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-210-2944-7.
Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv.