Václav Vladivoj Tomek

*1. 6. 1818 Hradec Králové – †12. 6. 1905 Praha

Václav Vladivoj Tomek pocházel z rodiny obuvnického mistra. Vystudoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, kde se projevil jako vynikající student. Působil jako domácí učitel v rodině Pavla Josefa Šafaříka a po dokončení studií spolupracoval s Františkem Palackým, který si Tomkova talentu velice vážil a počítal s ním jako se svým nástupcem v roli stavovského historiografa. Pražskému magistrátu jej také doporučil jako vhodného kandidáta pro sepsání dějin Prahy.

V revolučním období 1848/1849 stál Tomek na straně liberálních sil; připravoval Slovanský sjezd a stal se poslancem říšského sněmu. Po porážce revoluce však přešel na stranu prorakouského konzervatismu. Za podpory bývalého českého místodržícího Leopolda Lva Thnuna byl roku 1850 jmenován profesorem rakouských dějin na pražské univerzitě a roku 1882 se stal prvním rektorem její české části. Jako vysokoškolský učitel vychoval řadu oddaných žáků, hlásil se k němu např. i Alois Jirásek. Od 60. let se Tomek vrátil také ke svému angažmá v politice, přičemž se snažil působit jako prostředník mezi městskými liberály v čele s Palackým, Riegrem a českou šlechtou. Mezi lety 1860–1876 působil s několika přestávkami jako poslanec českého zemského sněmu a v roce 1885 byl jmenován členem Panské sněmovny.

Se svou konzervativní, prorakouskou koncepcí dějin byl Tomek od 50. let ideovým protějškem Františka Palackého. Byl zastáncem oficiálního rakouského pojetí českých dějin i habsburské říše. Habsburská dynastie byla v Tomkově pojetí silou, která přinesla nábožensky rozpolceným Čechám politickou stabilitu a řád proti „rozkolnickým“ silám, které měli představovat především luteráni a jednota bratrská. Z toho plyne i jeho pozitivní ocenění bitvy na Bílé hoře a následné rekatolizace jako událostí nutných pro stabilizaci země. Hlavním Tomkovým dílem se stal dvanáctisvazkový Dějepis města Prahy, v němž detailně a s dosud nevídanou erudicí popsal dějiny města až do roku 1608. Položil tak základy moderní české městské historiografie, která do té doby prakticky neexistovala. Neméně významné jsou Tomkovy Základy starého místopisu pražského, které podrobně mapují podobu pražské aglomerace od poloviny 14. do poloviny 15. století.

ANTONÍN, Robert et al. Encyklopedie českých dějin: osobnosti, fakta a události, které utvářely naši historii. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr, 2008. 520 s. ISBN 978-80-86880-65-5.
KUTNAR, František a MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 3., dopl. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 1087 s. Česká historie; sv. 3. ISBN 978-80-7106-402-2.
RANDÁK, Jan a kol. Osobnosti českých dějin. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013. 432 s. ISBN 978-80-242-4196-8.