Václav Antonín Kounic

^*2. 2. 1711 Vídeň, Rakouské arcivévodství (dnešní Rakousko) – ^†27. 6. 1794 Mariahilf u Vídně, Rakouské arcivévodství (dnešní Rakousko)

Václav Antonín Kounic (něm. Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg) pocházel z významného moravského rodu, který v zemi sídlil již od 12. století. Studoval práva na univerzitách ve Vídni, v Lipsku a v Leidenu, v letech 1732–1734 absolvoval kavalírskou cestu po Nizozemí, Francii a Itálii. Do služeb Habsburků vstoupil ještě za vlády Karla VI., v roce 1736 byl jmenován říšským dvorním radou a v letech 1739–1740 působil jako komisař při říšském sněmu. Brzy po nástupu Marie Terezie na trůn působil jako vyslanec v Turíně a v Londýně, krátce zastával funkci zplnomocněného ministra pro rakouské Nizozemí (dnešní Belgii). V roce 1748 se pak významně podílel na uzavření tzv. cášského míru, kterým byly oficiálně ukončeny války o rakouské dědictví.

V roce 1753 byl Kounic jmenován rakouským státním kancléřem. Z tohoto úřadu vytvořil postupně jednu z nejvýznamnějších institucí, která se jako vůbec první systematicky a koncepčně starala o zahraniční politiku monarchie. Do rakouské diplomatické služby vnesl řád a přetvořil ji v moderní úřad. Přispěl také k založení Orientální akademie ve Vídni (předchůdkyně dnešní Diplomatické akademie), v níž byli poprvé v habsburské monarchii systematicky vzděláváni budoucí diplomaté.

Jako ústřední postava rakouské diplomacie prosadil Kounic zásadní změnu její zahraničněpolitické koncepce, když úspěšně prosadil uzavření spojenectví s Francií, tradičním rivalem Habsburků. To umožnilo habsburské monarchii v následné sedmileté válce úspěšně čelit Prusku. V roce 1771 prosadil proti vůli Marie Terezie účast habsburské monarchie na dělení Polska, které jí vyneslo zisk Haliče.

V domácí politice se Kounic jako přesvědčený zastánce osvícenství výrazně zasadil o zavádění tereziánských a josefínských reforem. Byl znám také podporou umění a náboženskou tolerancí. Na svém slavkovském panství nechal vybudovat kostel Vzkříšení Páně, který byl postaven tak, aby vyhovoval všem tehdy povoleným křesťanským vyznáním.

 

RANDÁK, Jan a kol. Osobnosti českých dějin. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013. 432 s. ISBN 978-80-242-4196-8.
ANTONÍN, Robert et al. Encyklopedie českých dějin: osobnosti, fakta a události, které utvářely naši historii. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr, 2008. 520 s. ISBN 978-80-86880-65-5.