Ústava České republiky

Ústava České republiky navazuje na tradici psaných ústav na našem území. Po vícero pokusech z dob monarchie byla první demokratickou, pomineme-li Prozatímní ústavu z roku 1918, Ústavní listina (1920). Po ní následovaly ještě Ústava Československé republiky (1948), vzniklá po komunistickém převratu, a Ústava Československé socialistické republiky (1960). Současná Ústava vznikla během druhé poloviny roku 1992 jako výsledek činnosti komise vlády pro přípravu Ústavy a dočasné komise předsednictva České národní rady a především jako kompromis tehdejších politických elit. Schválena byla 16. 12. 1992 a v účinnost vešla spolu se vznikem České republiky dne 1. 1. 1993 pod číslem 1/1993 Sb. Spolu s Listinou základních práv a svobod a dalšími ústavními zákony tvoří součást ústavního pořádku.

Ústava obsahuje Preambuli, osm hlav a celkem 114 článků. Preambule proklamuje návaznost na historické tradice zemí Koruny české a státnosti československé, hlásí se do rodiny evropských a světových demokracií, staví na občanském principu, klade důraz na dodržování zásad právního státu, lidských práv a slibuje střežit přírodní i kulturní dědictví.

V Hlavě první se v článcích 1 až 9 nachází tzv. materiální ohnisko Ústavy, které obsahuje podstatné náležitosti demokratického státu a jehož změna je nepřípustná. Nalezneme v něm mimo jiné zásady suverenity lidu, soudní ochrany základních práv a svobod, politické plurality, demokracie se současnou ochranou menšin nebo ochrany přírodního bohatství.

V dalších hlavách se nacházejí především pravidla organizace a činnosti nejvýznamnějších orgánů státu:

• hlava druhá – moc zákonodárná, popis ustavování obou komor Parlamentu a pravidla legislativního procesu,
• hlava třetí – moc výkonná, postavení a pravomoci prezidenta, vlády, ministerstev, správních úřadů a státního zastupitelství,
• hlava čtvrtá – činnost soudů s ustanoveními o Ústavním soudu,
• hlava pátá – Nejvyšší kontrolní úřad,
• hlava šestá – Česká národní banka,
• hlava sedmá – územní samospráva,
• hlava osmá – přechodná a závěrečná ustanovení včetně článku o složení ústavního pořádku.

Postavení Ústavy v právním pořádku je zajištěno především její relativní stálostí, na rozdíl od běžných zákonů může být změněna pouze kvalifikovanou většinou, konkrétně třípětinovou většinou všech poslanců Poslanecké sněmovny a třípětinovou většinou přítomných senátorů v Senátu, což vyžaduje konsensus napříč politickým spektrem. Velký význam při její aplikaci a interpretaci má především Ústavní soud.

PAVLÍČEK, Václav, Ján GRONSKÝ, Jiří HŘEBEJK, et al. Ústavní právo a státověda. II. díl, Ústavní právo České republiky. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2015. Student. ISBN 978-80-7502-084-0.
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.