Toleranční kostelíky

Toleranční kostelíky byly sakrální stavby postavené v období mezi tzv. tolerančním patentem Josefa II. vydaným roku 1781 a uznávajícím mezi ostatními formami vyznání také protestantskou víru na území habsburské monarchie jako tolerovanou a protestantským patentem Františka Josefa I. z roku 1861 uznávajícím protestantskou víru za rovnoprávnou s římskokatolickým vyznáním. Dle nařízení Josefa II. si mohli protestantští věřící, v Čechách nejčastěji nazývaní jako evangelíci, začít stavět své náboženské budovy. Aby ovšem nevzbudily velký ohlas a nemohly misijně působit na katolické věřící, nesměly nést vnější prvky sakrálních staveb, jako například věž, zvony, kříž či kalich. Působily tak z venku spíše jako velká stodola. Současně také nesměly mít vstup směrem k hlavní cestě. V duchu protestantské tradice a negativní reakce na předchozí výraznou barokní zbožnost bývá i jejich interiér poměrně prostý a často se vrací k předbarokní formě výzdoby, která měla sloužit ke vzdělávání spíše než působit na city. Některé toleranční kostely si uchovaly v českých zemích neobvyklou formu prostorového uspořádání kalvínské tradice, kdy se stůl Páně a kazatelna nacházejí uprostřed místnosti a lavice jsou uspořádány do neuzavřeného obdélníku okolo. Četnost výstavby tolerančních kostelů kopírovala náboženské rozvrstvení obyvatelstva českých zemí na konci 18. a na začátku 19. století. Nejvíce se jich nacházelo v evangelíky nejobydlenějších oblastech Vysočiny a Beskyd. Nacházejí se ale také ve středních a východních Čechách a v dalších oblastech. Mnohé z nich prošly následně přestavbou, při níž byly někdy přistavěny i kostelní prvky, především věže. Nejznámějším příkladem tolerančního kostela zachovaného ve své původní podobě je kostel ve Velké Lhotě, v němž v pozdější době sloužil slavný český farář a spisovatel Jan Karafiát.

KŘIVOHLAVÁ, Kateřina a KŘIVOHLAVÝ, Pavel. Dřevěný toleranční kostel ve Velké Lhotě. Velká Lhota: Občanské sdružení Dům na skále, 2003. 141 s. ISBN 80-239-2896-1.