Stavovské divadlo

1783–, Praha

Stavbu budovy Stavovského divadla financoval osvícenec hrabě František Antonín Nostic-Rieneck. Jednalo se o jednu z prvních pražských staveb v duchu klasicismu. Architektem a stavitelem byl Anton Haffenecker, který zpracoval návrh spolu s Kašparem Heřmanem Künigelem. Divadlo prošlo několika rekonstrukcemi, které značně změnily jeho interiér a částečně také zevnějšek (nejvíce se stavba proměnila roku 1859 na základě návrhů architektů Karla Brusta a Josefa Niklase). Dnešní budova je prodloužena (směrem k Ovocnému trhu) a prohloubena – disponuje rozsáhlými suterény. Nad budovou je nápis Patriae et Musis – Vlasti a múzám. Interiér zdobí mramorové pilastry a sloupy, malované portréty a busty významných divadelních osobností. Strop je zdoben dekorací se starořeckými motivy.

Divadlo bylo pro tehdejší pražskou česko-německou veřejnost otevřeno v roce 1783 premiérou tragédie Emilia Galotti. Pilířem repertoáru divadla byla zpočátku představení v němčině a opera. Záhy se výjimečně začalo hrát také česky – v roce 1785 zde byl uveden český překlad hry Odběhlec z lásky synovské. Zásadní se pro divadlo staly roky 1786, kdy zde diváci mohli zhlédnout operu Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta, a rok 1787, kdy zde měl svou světovou premiéru Mozartův Don Giovanni, osobně dirigovaný samotným skladatelem. Scéna byla nejprve nazývána po svém zakladateli jako Nosticovo divadlo (německy Gräflich Nostitzsches Nationaltheater), od roku 1798 ji vlastnili čeští stavové a začala nést název Stavovské divadlo (německy Ständetheater). Německý repertoár divadla (šlo především o dramata Johanna Wolfganga Goetheho a Friedricha Schillera) v této době doplnila také ve větší míře česká představení a scéna se na dlouhou dobu stala těžištěm českého divadla – působili zde např. čeští obrozenci Jan Nepomuk Štěpánek a Václav Kliment Klicpera. V divadle se angažoval také Josef Kajetán Tyl, který zde uvedl svou vlasteneckou hru Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (1834), k níž napsal hudbu František Škroup a kde poprvé zazněla budoucí česká hymna Kde domov můj. Rozšíření českých představení ve Stavovském divadle znamenaly pro českou vlasteneckou společnost úspěšný krok k osamostatnění českého divadelnictví od německého, a budova je tak spojena s počátky českého profesionálního divadla. Podněty pro ideu zbudovat české Národní divadlo určené výhradně pro představení v češtině najdeme právě zde.

Vzhledem k česko-německému složení pražské společnosti v 18. a 19. století divadlo kolísavě uvádělo česká i německá představení, doplněná o zahraniční operu. Roku 1920 byla budova připojena k Národnímu divadlu. Jako původně tradiční operní divadlo z konce 18. století stále uvádí operní představení (např. dílo Mozartovo), příležitostně zde diváci mohou zhlédnout balet, většinou se zde však uvádějí činoherní inscenace.

Stavovské divadlo.

Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4.
Divadlo před oponou: Stavovské divadlo. V Praze: Národní divadlo v Praze, 2002. [34] s. ISBN 80-7258-090-6.
HOROVÁ, Anděla, ed. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Vyd. 1. Praha: Academia, 1995- . sv. ISBN 80-200-0536-6.
LUDVOVÁ, Jitka et al. Pražský divadelní almanach: 230 let Stavovského divadla. Vyd. 1. Praha: Institut umění - Divadelní ústav, 2013. 213 s. ISBN 978-80-7008-293-5.
Stavovské divadlo – historie. In: Národní divadlo [online]. [cit. 2. 4. 2020]. Dostupné z: https://www.narodni-divadlo.cz/cs/sceny/stavovske-divadlo/historie.
ŠEVČÍK, Oldřich et al. Architekti, programy, realizace: paralelní texty ke studiu dějin a teorie architektury. 1. vyd. V Praze: České vysoké učení technické, 2011- . sv. ISBN 978-80-01-04741-5.
ŠVÁCHA, Rostislav et al. Dějiny umění v českých zemích 800-2000. Vydání první. V Řevnicích: Arbor vitae societas, 2017. 991 stran. ISBN 978-80-88283-02-7.
VLČEK, Pavel, ed. a kol. Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov. Vyd. 1. Praha: Academia, 1996. 639 s. ISBN 80-200-0538-2.